Návrat šampionky

13. kapitola: Veselé Vánoce

Než naše letadlo přistane tak se dost uklidním. Srovnám se a začnu se těšit na příjemný pobyt u prarodičů. Přeci to nemůže být celé špatně. Věřím, že se tam najdou i pěkné momenty, že všichni udržíme na uzdě svoje názory a jejich veřejné ventilování. Jsou přeci Vánoce.

„Ahoj," objímám svojí tetu Ingunn.

„Ahoj, šampionko," usměje se.

„Osobně mě vyzvedává starostka Lillehammeru a ještě mi zvyšuje sebevědomí. Možná bychom měli jezdit častěji," poznamenám.

„Co kdybychom se raději vydali domů? Je docela zima," povzbuzuje nás netrpělivě děda Ole, který řídí druhé auto. Naložíme hromadu tašek, kufry a sebe. Potom se vydáme na statek kousek za Lillehammer k babi a rodině strýce Haakona, mámina bratra. Zbytek rodiny přijede během pátku a soboty.

„Babi!" běžím obejmout babičku Jarušku, která na nás už čeká. Jakmile se přivítá se mnou, už na ní číhají i moji dva bratři a pak máma. Rozhlédnu se - jsem zase doma.

„Až se ubytujete, tak čekám pomoc v kuchyni," oznámí nám babi s úsměvem. Bráchové samozřejmě něco brblají, ale my s mámou už se na to těšíme. Musíme si toho tolik říct a tyhle společné chvilky, kdy jsme jen já, máma a babi jsou dost vzácné. Většinou je okolo hromada lidí.

Jako obvykle budu okupovat domek hned vedle statku - v podstatě se jedná o přízemní stavbu s ložnicí, koupelnou a kuchyní spojenou s obývákem - kde je parádní krb a výhled. Je to navrženo hlavně pro páry, které sem čas od času jezdí na líbánky, jiné zamilované dvojice a mě. Babi s dědou mají v hlavní budově i pět pokojů pro hosty, kteří si sem jezdí užít život na venkově. Součástí komplexu, jak to nazývá můj táta, je i dvojdomek strýce Haakona a jeho ženy Anny, kde vyrůstal bratranec Martin a sestřenka Kristin. Oba dva tu stále bydlí - jen do druhého domku k Martinovi přibyla přítelkyně Beth a syn. Moji bráchové dávají přednost hlavnímu stavení stejně jako rodiče. Já si raději užiju klid. Spolubydlení mám za poslední dobu až až.

Hned po obědě se pustíme do pečení a příprav. Nesmí chybět tradiční česká vánočka nebo spíš vánočky. Babička už zvládla napéct hromadu cukroví - včetně perníčků. Na jejich zdobení jí byla k ruce sestřenice Kristin. Upřímně jsem ráda, že tato radost nevyšla na mě, ale babi mě za ty roky zná a ví, že nejsem zrovna trpělivý typ.

Na Vánoce nás tu bude dvacet jedna plus syn bratrance Martina - malý Erik, ale ten bude spíš jen pozorovat. Nemůžu uvěřit, že se tu po tak dlouhé době zase sejdeme úplně všichni. Matně vzpomínám, kdy jsme byly pohromadě celá rodina a nevím.

„V pátek bude turnaj," zasměje se děda Ole na moje bratry.

„Ne?! Ty jsi nám to zařídil," vykřikne radostně mladší Petr.

„Samozřejmě, jen se to letos nebude jmenovat Foltýnův pohár, ale pohár Skårstenových."

„Jdu udělat soupisku," zahlásí starší brácha Pavel a zmizí v obýváku.

Celý čtvrteční den nás babi s dědou zaměstnávají a prakticky není vůbec čas na odpočinek. Až pozdě odpoledne se mi povede vytratit ke mně, abych mohla v klidu rozjímat a pustit si k tomu film. Do týmu na vánoční turnaj jsem byla nominovaná k Petrovi, Pavlovi a tátovi. Vzhledem k menšímu počtu účastníků hrajeme ve čtyřčlenných týmech, ale myslím, že ostatní členové rodiny určitě povolají i své přátele. Čím víc týmů - tím je to lepší. Na naše vítězství bych nevsadila - bratranci Emil a Lucas hráli florbal závodně na střední a ve svém týmu mají ještě kámoše Larse, který je na tom podobně. Jediný amatér v jejich týmu je tak strýc Filip, mámin druhý bratr, ale ten hrával fotbal a vlastně pořád hraje - takže minimálně kondici bude mít dobrou.