26. kapitola: Řekni to!

355 22 199
                                    

Cestou zpátky na stadion mám co dělat, abych nevyjela z trati. Moje oči se zalévají slzami a jen stěží potlačuju hlasité vzlyky. Nevím, co bylo horší - říct mu to, co si myslím nebo nedostat žádnou reakci. Nikdy jsem to neměla nechat dojít tak daleko. Měla jsem si od něj držet odstup a ne se do něj zamilovat. Když dojedu zpátky na stadion, tak nemám vůbec chuť pokračovat v tréninku.

Posbírám svoje věci a zašeptám Makule do ucha, že jdu zpátky.

„Co se stalo?" podívá se na mě. Brýle jsem si nesundala, ale hlas mi trochu přeskakuje.

„Všechno, řekla jsem - řekla jsem - prostě já musím pryč," otřu si rukavicí nos.

„Mám jít s tebou?"

„Ne - e. Já - potřebuju být sama. Nezlob se, ale před tebou by se mi špatně brečelo," pokusím se o úsměv.

„Nebudu chvátat, kdyžtak zůstanu chvíli u Johannese. Napíšu ti," řekne Markéta.

„Díky, jsi zlatá," pousměju se a pak se vydám do penzionu.

S nikým dalším nemluvím - naštěstí. Jakmile opustím stadion, tak už se ani nesnažím svoje emoce potlačovat. V pokoji okamžitě zalezu do sprchy a pokusím se spláchnout všechny ty pocity do kanálku. Sice mi to moc nepomůže, ale můžu si vlézt do něčeho pohodlnějšího - v tomto případě do trika a tepláků. Pak vytáhnu mobil a změním si tapetu. Fotku z Benátek, kde jsme si s Tarjeiem vyfotili selfie na vyhlídce, změním na obrázek jakýchsi hor. Rozplácnu se na posteli a civím do stropu. Už ani nemám sílu brečet.

„Jsi tak blbá," pronesu nahlas. Tohle bylo přesně to, čeho jsem se před sezónou bála. Vzpomenu si na moudro, které jsem kdysi slyšela: Muži jsou hračky, hrajte si s nimi, ale nikdy jim nedovolte, aby si cestou ze dveří odnesli vaše srdce.

Soustředím se na pravidelné dýchání. Pouze na dýchání - jakž takž se uklidním.

A pak se mi do mysli zase začnou vkrádat ty otravné myšlenky, které mi působí svírání žaludku. Rozum vs. emoce. Jeden velký zmatek.

Parťák? Už jen z toho slova je mi zle!

Tak mě nechce - nebyl by první kluk, se kterým to nevyšlo.

Jenže u něj je to jiný. Tohle je Tarjei. Kluk, který je ve tvých myšlenkách roky.

Už tenkrát jsi věděla, že jsi ho neměla opouštět. Proč jsi nezůstala?

Prostě si teď půjdeme každý svou cestou.

Proč si to nechala zajít tak daleko?

Bolí to, ale můžu si za to sama.

Kolikrát mi řekl, že on na vztahy není, na lásku nevěří a -

Ozve se hlasité klepání. Popravdě vůbec nemám chuť s někým mluvit, ale může to být Markéta, která se vrací z tréninku. Sice slíbila, že napíše, ale možná zapomněla.

...

„Tarjeii," vydechnu překvapeně. Toho bych tady nečekala. Jak může mít tu drzost mi po tom všem přijít na oči? Zkoumavě si mě měří pohledem - jo moje oči asi budou trochu červené. Jo, brečela jsem kvůli tobě!

„Promiň, že jsem se choval jako debil," řekne mi. Udělá krok dopředu, pak ještě jeden a pak už cítím jeho rty na mých. Jeho ruce mi sklouznou po zádech a přidrží mě, když hrozí, že se mi podlomí kolena. Moje tělo zareaguje instinktivně. Přitisknu se k němu a když mu zabořím ruce do vlasů, Tarjei kopne do dveří, aby se za námi zavřely. Jsme tu jen my dva.

Návrat šampionkyKde žijí příběhy. Začni objevovat