Návrat šampionky

34. kapitola: Letem Vetleho světem II.

- vypráví Vetle Sjåstad Christiansen

Ve vytrvalostním závodě končím nakonec třetí. Ani to však nezabrání tomu, abych získal malý křišťálový glóbus. Už před závodem se o tom hodně mluvilo a možná mě to trochu rozhodilo. Nicméně až na jednu ránu, to byl skvělý závod. Na mém kontě přistane i pár bodů do celkového hodnocení, ale to už je v podstatě formalita. Tenhle glóbus je cennější než průběžné třetí místo.

Když se vracím k našemu hotelu, tak si všimnu Anety. Stojí venku, opřená o zeď a hledí kamsi do dáli. Venku je pořádná zima, ale nezdá se, že by to vnímala. Vlastně mi přijde, že nevnímá nic.

Dnešní závod byl jeden z jejích nejhorších a kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu ani nevěřil. Přišla mi dost nesoustředěná, na položkách sebou vrtěla, mezi jednotlivými ranami byly prodlevy a na lyžích jela prakticky tréninkovým tempem. Tohle bych čekal spíš od juniorky a ne od závodnice jako je právě Aneta.

Můžu se jen domnívat, co za tím bylo. Zdravotní problémy nebo za to snad může Lisa Vittozzi? Ingrid naznačovala, že spolu ty dvě před závodem mluvily a když se Lisa vzdálila, tak prý Aneta vypadala příšerně.

Mrazivé teploty nejsou zrovna vhodné na postávání venku. Je tak mimo, že si mě ani nevšimne.

„Jsi v pořádku?" položím ruku Anetě na rameno.

„Co?" vypadá zmateně. Ona brečí - napadne mě to v momentě, kdy se jí podívám do obličeje. Je mi jasné, že tohle bude závažnější problém. Nebrečela by kvůli jednomu zpackanému závodu. Navíc vytrvalostní závody nemá ráda a dlouhodobě se jí v nich příliš nedaří.

„No, jestli jsi v pohodě? Venku je zima, měla bys být uvnitř."

„Nechce se mi tam s nikým mluvit," prohlásí a kývne bradou k hotelu, rukou si otře oči.

„A nechceš zajít na kafe? Kousek odtud je docela dobrá kavárna."

Je to lepší řešení než, aby tu postávala sama - navíc kafe jí obvykle zvedne náladu.

„Tak jdeme," přikývne.

Trochu mě zarazí, že souhlasí prakticky ihned. Celou cestu nemluví a v kavárně se posadí rovnou ke stolu, kde si objednáme.

„Řekneš mi o co jde?" prolomím po pár minutách ticho.

„To se těžko vysvětluje," pokrčí rameny a hypnotizuje svoji kávu.

„Souvisí to nějak s Lisou?" zeptám se opatrně.

„Jako vždycky víš, co se kde šustne," pousměje se, ale je to takový nucený úsměv.

„To musel být rozhovor, protože takhle špatně závodit jsem tě nikdy neviděl."

„Spíš jde o to, co neřekla," kousne se do rtu a zatváří se nešťastně.

To mě trochu zmate, ale ty dvě mají kromě biatlonu jedinou společnou věc - nebo spíš osobu.

„Nějaká narážka na tebe a Tarjeie?"

„I tohle víš? Jasně, že jo, že se ptám," posmutní.

„Jen jsem hádal, ale co jiného by ti mohla říct, aby tě to tak sebralo," pokrčím rameny.

„Ona a Tarjei - "

„Nemáš se čeho bát a pokud tvrdí opak, tak lže."

Tarjei a Lisa spolu spali - to jsme věděli v týmu všichni, ale skončilo to dávno předtím, než to dali Aneta s Tarjeiem dohromady. Nikdy by jí takhle neublížil. Za prvé jí miluje a za druhé by si to nerozházel s námi ostatními, kteří máme Anetu rádi - s Jozzim, který v ní vidí svoje závodní dvojče a potenciální švagrovou. S Dalem, který jí platonicky miluje za tu ránu, kterou dala Erikssenovi a i se mnou - i mně na ní záleží. I když trochu jinak než těm dvěma.