21. kapitola: Reklamace

265 22 176
                                    

Do Itálie se přesouváme ještě týž den. Jess se nabídne, že bude řídit a nikdo z nás jí to nevymlouvá. Po tomhle víkendu si přijdu vyřízená a ráda budu pár hodin relaxovat. Schválně si sednu dozadu s hudbou v uších a po cestě nepřítomně pozoruji tmu za oknem až nakonec usnu. Nevím, kolik jsem toho zaspala, ale probudím se dřív než dojedeme do cíle. Chvilku mi trvá než se zorientuju.

Zpomalily jsme a atmosféra v autě poněkud zhoustla. Jess, která řídí, svírá volant a nadává. Terka se jí snaží povzbuzovat. Pomalu míjíme zapadlá auta, silnice klouže a hustě sněží.

„Norové," kývne Terka k dodávce, která stojí nepřirozeně v krajnici a z auta vylézají postavy v norských reprezentačních bundách.

„Zastavíme," rozhodne Markéta.

„Ani náhodou, když zastavíme, tak už se nerozjedeme. Jsou to Norové - poradí si," oponuje okamžitě Jess.

„Zastav, Jess!" naléhá Markéta.

„Zastav, musíme zkontrolovat, jestli jsou v pohodě," dodá Terka.

„Měly bychom jim pomoct, zastav prosím," požádám jí.

„Tak fajn," rezignuje Jess a zastaví u kraje. Vyskáčeme z auta. V hustém chumelení seběhneme asi dvacet metrů, kde narazíme na část norského mužského áčka a Marte s Ingrid.

„Hnusně, co?" šklebí se Ingrid.

„To teda, jak jste na tom?" kývnu k dodávce.

„Blbě, Sturla to poslal do příkopu. Marte málem přišla o zuby."

„Já jsem nic nikam neposlal. To náledí nás tam poslalo," brání se okamžitě Šturla.

„Volal jsem Mazetovi, prý nám pošlou traktor, aby nás vytáhl," oznámí nám Vetle.

„Co ostatní?" zajímá se Michal, který seběhne od naší zapadlé dodávky.

„Nám pošlou druhý. Jossi si před jízdou asi nevyčistil brýle a přehlédnul kraj silnice," oznámí nám Filip, který míří od dodávky stojící deset metrů dál z kopce.

„Kde je Tarjei?" zeptám se.

„Jsem tu, Jossimu spadly klíče do sněhu, tak jsme je museli najít," oznámí mi Tarjei, který vypadá v pohodě. Ještě, že tak.

„Zkurvený počasí," zahlásí Dale.

„Můžete poslat traktor číslo tři a čtyři. Dál po cestě je náledí jak blázen a tohle nevyjede nikdo z nás," říká právě Adam do telefonu a pomalu k nám klouže se zbytkem našeho týmu.

„Aspoň bude na čem jezdit," nadhodí Terka. My ostatní sice přikývneme - koneckonců děláme zimní sport a sníh k tomu patří, ale kdyby se to sněžení pozdrželo až do rána, tak by nikdo z nás nic nenamítal.

„Egilové s Mazetem a Jirkou ty auta dovezou. Už jsou na místě a právě jdou pěšky dolů. Máme se obléknout a okamžitě vyrazit směr hotel. Klíče jim dáme po cestě. Nechte výstražný světla a jde se. Máme to asi pět kiláků, tak to už nějak dojdeme," oznámí nám Adam, který telefonicky právě dostal instrukce od trenérů. Pět kiláků je kousek, ale na namrzlé silnici a v hustém sněžení to bude výzva.

Cestou na hotel nevím jestli se mám smát a nebo si zoufat. Každou chvíli někdo zapadne do závěje a ostatní ho tahají zpátky na nohy. Češi nadávají česky, Norové norsky a já se snažím na konci skupiny nezapadnout do příkopu. Má to však jednu výhodu, jelikož se musím plně koncentrovat na chůzi - nemám čas mluvit s Tarjeiem, který mi dělá společnost. Stačí, že mě párkrát zachytí, když mi to podjede a jen díky němu jsem zatím neskončila v závěji. Jeho počínání vždy odměním slovem díky a víc se do konverzace nezapojuju. Ani on se nesnaží rozvířit konverzaci a tak se pohybujeme pěkně mlčky. Než se dopravíme z bodu A do bodu B, trvá nám to skoro dvě hodiny. S úlevou se ubytujeme a v hotelové hale čekáme na věci až skoro do dvou do rána. Nikdo z nás nemá náladu mluvit, spíš klimbáme a nebo koukáme do mobilů. Norové bydlí ve vedlejším hotelu. Než odejdeme v půl třetí konečně spát, přijde do chatovací skupiny vzkaz od Egila, že dnešní trénink se ruší a ať nabereme síly na úterý - kdy nás čeká tradiční Passo Stalle.

Návrat šampionkyWhere stories live. Discover now