Návrat šampionky

16. kapitola: Nezapomenutelný Silvestr

„Jste doma, výborně!" vykřikne Martin, který dorazí asi dvacet minut po dvanácté.

„Tak jaký je plán?" zašklebím se na něj.

„Instrukce k dnešnímu závodu jsou tady," zamávám mně a Tarjeiovi před nosem obálkou.

Po prostudování trasy závodu a toho, co se po nás bude chtít, se musím smát.

„To vypadá docela fyzicky náročně," prohlásí Tarjei.

„Jsi sportovec, tak by to neměl být problém, ne?" mrknu na něj.

„Pro mě ne, ale říkala jsi, že závodí celá rodina. Jak jsou na tom oni?" zajímá se.

„Tak, že vítězství je naše. Sakra, jsem rád, že tu jsi Tarjeii - sportovec v kondici a navíc slavný. Minimálně Emilova kámoška, kterou mají v týmu bude slintat nad tvojí přítomností a bude je zpomalovat," zahlásí Martin.

„Počkej oni nezávodí s Larsem?" podivím se.

„Ne - Lucas, Emil a Stina - máme to v kapse," mne si Martin ruce.

„Nemůžeme je podceňovat, posledně ti dva celkem překvapili," zamyslím se.

„To chce tajnou zbraň," řekne Martin a podívá se na Tarjeie.

„Myslíš, že když se Tarjei svlíkne do půl těla, tak ji to na chvilku upoutá?" zdvihnu pobaveně obočí. Tarjei už se nadechuje, aby něco dodal, ale Martin ho předběhne.

„Ještě řekni, že s tebou by to nic neudělalo."

„O mně se tu přeci nebavíme," namítnu.

„Tarjeii - kdyžtak se svlíkni čelem ke Stině a ne k Anetě. Ona se musí soustředit na závod a ne na tvoje svaly," prohlásí Martin.

„Raději už jdeme - bude jedna. Čas jim to nandat," řeknu rychle a vyhnu se Tarjeiovu pohledu. Upřímně - nejsem z kamene a představa do půl těla svlečeného Tarjeie by moji pozornost taky solidně prověřila.

...

„Očekávám od vás naprosto čestnou soutěž - ode všech!" řekne babi vážně. Všechny čtyři týmy se seřadí na startovní čáře pod kopcem a přikývneme. Obávám se, že čestný souboj to bude pouze formálně. Minimálně po závodě proběhne živá diskuze o vítězi, o tom jak porušil snad všechna pravidla a jak by se celý závod měl přehodnotit. Ostatně jako to pravidelně slýcháme od Emila, Lucase, Arneho a Bjørna.

„Tři, dva, jedna - start!" vykřikne děda a všech dvanáct závodníků se rozběhne do poměrně prudkého a dlouhého kopce.

„Támhle je ten strom - pohněte!" huláká na nás Martin. Doběhneme ke stromu - podle plánu, který jsme vymysleli, si mě Martin posadí na ramena a já se snažím hůlkou od lyží srazit červený pytel s míčky. Tarjei mezitím chystá na úpatí kopce boby na sjezd.

„Rychle!" mává na nás Tarjei, když s Martinem dobíháme. Bobový vláček je připravený - v čele Martin, který je nejtěžší. Pak Tarjei a já ve svých bobech za nimi. Přehodím Tarjeiovi popruh přes tělo, pevně chytnu pytel s míčky a zavelím: „Můžeme." Martin nás odrazí a pak se rychlostí blesku - nebo alespoň mně to tak připadá - vrhneme z kopce dolů. Připravenou bránu trefíme na první pokus. Doběhneme k prvnímu stanovišti, kde je babi a pomocí míčků se snažíme trefit všech pět lahví na stole - několik metrů před námi. Když se nám to povede, dostáváme od babi instrukce k další části. Pomocí skrytích vodítek musíme uhodnout další stanoviště. Jsme tak zabraní do soutěže, že sotva vnímám jak si vedou ostatní.

„Vím, kde to je - rychle," zahlásí Martin a běžím do lesa. Stanoviště je vzdálené asi dva kilometry, ale ani pro jednoho z nás to není problém. Tam následně hledáme čtyři barevné krychle - poschovávané někde v okolí. Každá z nich obsahuje část souřadnic k dalšímu stanovišti.