20. kapitola: Parťák?

272 25 87
                                    

Na sobotní štafety se vyspím dobře. Už nějakou dobu jsem před závody klidná a daří se mi to moc neprožívat. Mám radost když se daří, jsem smutná když ne - ale nehroutím se z toho. Nicméně jedna překážka tu pro dnešek přeci jenom je - dostala jsem to. Od doby, kdy neberu prášky mi občas bývá zle a mám problémy s nízkým tlakem - naštěstí to bývá jen první den, pak už je to většinou dobrý. Zatím to vždycky vyšlo na volnější dny a ne přímo na závod. Celou dobu u snídaně doufám, že to bude v pořádku. Párkrát se mi stalo, že jsem bolestí ani nezvládla stát.

Po dvou černých kávách s cukrem mě sice nepolévá ledový pot, ale kdo ví, co přijde v průběhu závodu...

Tentokrát jedu s dvojkou - společný úsek s Lisou, která bude vyrážet přede mnou. Italky jsou čtvrté, zatímco my až sedmé. Hned od úvodních metrů volím ostřejší tempo a během prvního okruhu se mi povede předjet dvě závodnice. A pak se to při příjezdu k první položce zlomí - nohy mi těžknou, začíná mě bolet břicho a trať se jakoby rozplývá. Málem zapomenu zastavit u správné podložky. Ulehnu na stav číslo pět a spustím střelbu. Minu třetí a pátý terč. První ranou nedobiju. Druhou taky ne, třetí se povede. I tak musím na trestné kolo. Naše štafeta se propadne až na osmé místo a já si můžu celý druhý okruh nadávat. Lisa si pohodlně pokračuje téměř v čele a já se plahočím s trestným kolem. Stojku se mi povede zvládnout bez trestného kola, ale s použitím všech tří nábojů na jeden terč. Celé tělo se mi třese, nedokážu správně zaujmout polohu a cítím na sobě ledový pot. Doufám, že se v posledním kole nepozvracím. Takhle mizerně jsem nestřílela už - nikdy jsem takhle nestřílela. Celé poslední kolo se snažím dohnat tu šílenou ztrátu, ale vzhledem k mému stavu mi to moc nevychází a nakonec se mi povede předat Jess na osmém místě v kontaktu se sedmým. A to jsem si říkala, jak to dneska bude lepší. Leda houby. Jsem vyflusaná, jako bych složila vagon uhlí.

...

„Nic si z toho nedělej, prostě jsi neměla den," utěšuje mě Anie cestou zpátky. Naše štafeta dojela sedmá - Jess sice střílela bezchybně, ale rychlostí hodně ztrácela. Markéta dnes svojí střelbou také neoslnila, ale na rozdíl ode mě alespoň rychle běžela.

„Takhle mizerně jsem už dlouho nestřílela."

„Viděla jsem tvoje terče, mělas to dost rozházený, ale na prvním úseku jsi měla druhý nejlepší čas. Hned za Lisou."

„Jo, hned za Lisou," ušklíbnu se.

„Co máš proti Lise?" podiví se Anie.

„Nic. Vůbec nic."

„Mně to tak nepřijde."

„Vážně, Anie. Lisa je mi úplně jedno. Spíš jsem dneska byla myšlenkami jinde a nějak jsem je nedokázala nechat na hotelu - vzala jsem si je s sebou na trať."

„A čeho se týkají?"

„Mě. Soustředění v Ridnaun. Mistrovství světa. Toho, jak jsem celou dobu doufala, že se na trati nesložím. Taky Tarjeie," přiznám nakonec neochotně.

„A cítíš se už v pohodě?" věnuje mi ustaraný pohled.

„Jo, dostala jsem to. Půjdu si hned lehnout a do zítřka to snad bude dobrý."

„To ti schvaluju. Musíš se šetřit."

„Já vím, nehodlám se tady odrovnat. Tyhle myšlenky by byly cesta do pekel."

„Myšlenky ze začátku sezóny?" zdvihne Anie obočí.

„Přesně tak. Byla jsem jak blázen - hnala se za úspěchem a bylo mi jedno, co to s mým tělem udělá. Jako kdysi a moc dobře si pamatuju, kam mě to poslalo. Tohle už zopakovat nechci. Jestli se nebudu zítra cítit dobře, tak to budu respektovat a vynechám závod. I když s těžkým srdcem."

Návrat šampionkyWhere stories live. Discover now