Návrat šampionky

43. kapitola: Plán

Snídaně s naší nevěstou proběhne podle plánu. Asi bychom tam seděly déle, ale musíme se připravit. Bez Anie by to sice nezačalo, ale kvalitní příprava si žádá svůj čas. Což platí pro nás všechny.

„Zlato, můžeš mi pomoct se zipem?" otočím se zády k Tarjeiovi. Vypasované áčkové šaty v barvě královské modři jsou sice nádherné, ale jejich zip sama zvládnu zapnout pouze do půlky.

„Ehm, se zipem nahoru," upozorním Tarjeie, který jede na opačnou stranu.

„A není to škoda?" zašeptá mi do ucha.

„Přišli bychom pozdě," řeknu.

„Škoda," zasměje se, ale šaty mi zapne.

„Ukaž, pomůžu ti s kravatou," otočím se k němu.

„Sluší ti to," políbí mě na tvář.

„To nám oběma," usměju se na něj.

Po cestě vyzvedneme Jossiho s Markétou a vydáme se zabrat místa. Sedíme ve druhé řadě, hned za nejbližší rodinou Anie. Emilien už nervózně přešlapuje u oltáře a Tonda, jako jeho svědek, mu něco povídá. Emilien vypadá dobře - v tmavém obleku s bílou košilí a motýlkem vypadá velmi dospěle a taky dost vážně. Výraz v jeho obličeji se změní v momentě, kdy spatří Anie, která vypadá naprosto kouzelně. K oltáři jí doprovází její mamka s babičkou. To jak se na sebe ti dva dívají je krásný, něžný - nádherný. Myslím, že v ten moment pro ně my všichni přestáváme existovat. Jsou tu jen oni dva. Jejich sliby jsou dojemné a když je oddávající prohlásí za manžele, musím si lehce otřít slzy. Tarjei mě drží celou dobu za ruku a řekla bych, že i on je svým způsobem dojatý. Za poslední rok se toho tolik změnilo, když jsem Anie poznala - ani ve snu by mě nenapadlo, že skončí u oltáře právě s Emilienem. Tenkrát bych si vsadila na Jossiho. Jsem ráda, že si nevybrala Tarjeie. A Jossi - no, při letmém pohledu na něj si všimnu, že se usmívá. Není to takový ten jeho typický úsměv - celkově mi připadá spíš vážný, ale snaží se. I když si to možná nepřiznává, tak to pro něj je těžké. Možná si říká, co by bylo - kdyby.

...

U Tondova přípitku se pobavíme stejně dobře jako u Nellina líčení slušnějších historek z období cestování. Zaslzíme si u prvního tance Anie a Emiliena. Když si otírám oči do kapesníku, zachytím pohledem Anie, která mi věnuje káravý pohled typu: „Čekala jsem od tebe víc." Já jen pokrčím rameny. Copak se dá nebrečet?

Později se naše společnost roztrhá do skupin a jsme pohlceni vlastní zábavou.

„Jak se bavíte?" zeptám se Kventýna a jeho nové přítelkyně.

Domi mi přijde trochu nervózní, ale nedivím se jí. Potkat nás všechny takhle najednou a ještě na svatbě může být stresující, ale snad jí brzy dojde, že jsme všichni v podstatě normální lidské bytosti a nekoušeme.

„Skvěle. Tohle je Domi, tohle jsou Aneta a Tarjei," představí nás Kventýn.

„Ráda vás poznávám," usměje se na nás sympatická tmavovláska v tmavě modrých šatech.

„A my tebe, Quentin byl hodně tajemný a skoro nic o tobě nevíme," zasměju se.

„Tys mi neřekla Kventýne?" vykulí oči jmenovaný.

„Ne, protože oficiálně jsi přeci Quentin, ne?"

„A to tě někdy zastavilo?"

„Anetu nikdy nic nezastaví," směje se Tarjei. Pobaveně zavrtím hlavou a dál se věnuji Domi.

„Prý budeš pracovat pro svaz od příští sezóny," podívám se ní.

„Jo, povedlo se mi získat místo a neskutečně se těším."