Návrat šampionky

12. kapitola: První závod s hromadným startem

Celou cestu zpátky si v hlavě přehrávám všechno co se právě stalo. Jsem tak blbá! Blbá! Taková pitomost. Měla jsem se vrátit v tom lijáku - co na tom, že bych pak byla nemocná? Alespoň bych si zachovala nějakou sebeúctu. Vyspat se s naprosto cizím - s Vetlem. Co mě to jen napadlo?

Na pokoj dorazím ještě před Makulou. Dám si sprchu a zalezu do postele. Dnes je to poprvé co lituji, že na pokoji nejsem sama. Opravdu nutně bych se potřebovala nechat alespoň na chvíli pohltit emocemi, abych se mohla uklidnit - vypustit to všechno ven - radost, smutek, vztek. Jenže na to potřebuji být sama. Nechci, aby mě tak Makula nebo kdokoliv jiný viděl. Nechce se mi nic vysvětlovat. Za posledních pár měsíců jsem si namluvila, že jsem opravdu šťastná. Tak proč si to kazit před posledním závodem...

Zaslechnu na chodbě kroky, takže teď není správný čas. Rychle zamrkám a dvakrát se zhluboka nadechnu, natáhnu se pro knížku - Mysl, tělo zázrak a dám se do čtení.

„Nehledal mě Egil?" zeptá se Makula. Do večerky zbývá patnáct minut.

„To nevím, taky jsem přišla teprve před chvilkou," zamumlám od rozečtené knížky.

„Jaký to bylo?"

„Co jaký bylo?" podívám se na ní zmateně.

„Běhání. Říkala jsi, že potřebuješ vybít ten vztek ze závodu."

„No, jo. Naštvaná jsem pořád, ale je to lepší." Už lžu i Markétě.

„Tak to je dobře."

„A jaký bylo rande se Sebíkem?" změním rychle téma.

„Bylo to fajn."

„Jen fajn?" zdvihnu obočí.

„Jo, bylo to fajn."

„Tak dobře."

Makula zamíří do koupelny: „Proč tu máš norský repre triko?"

„Cože tam mám?" vyskočím z postele.

Makula vyleze z koupelny a v ruce drží Vetleho triko. Asi jsem si v té tmě omylem vzala jeho. Je fakt, že jsem se oblékala ve spěchu a chtěla jsem být rychle pryč a pak jsem šla rovnou do sprchy. Nemyslela jsem. Ano - to je ten správný výraz - nemyslela jsem!

„No...asi jsem.." podívám se na Makulu.

„Je Vetleho?"

Podívám se jí do očí a přikývnu. Jaký má smysl zapírat - nebo si vymýšlet přihlouplé výmluvy? 

Makula si mě chvíli zkoumavě prohlíží a pak šibalsky zamrká: „Tak jaký to bylo?" 

Její otázka mě zaskočí - čekala jsem jinou reakci. Možná dotaz, jestli jsem se při tom dnešním pádu třeba nepraštila do hlavy.

„Neplánovaný."

Markét se usměje se a pak se začne rozhlížet po posteli.

„Co hledáš?" zeptám se.

„No, kondomy a nebo jeho spodní prádlo. Triko si zapomněl v koupelně."

„Nebylo to tady."

„Takže u něj. Kam jste uklidili Šturlu?"

„Nikam. Teda - nebylo to u něj."

Markéta se zachichotá: „Tak kde?"

„Ježiš, Makulo! A jak ho má velkýho bys vědět nechtěla?" protočím oči.

„Myslím, že tak akorát. Tak kde?"

„V buňce a to je všechno, co se ode mě dozvíš."

„Vy jste teda odvážní. Vždyť se to ani nedá zamknout."