22. kapitola: Vzpoura proti Mazetovi

275 21 201
                                    

Jak poznat, že jste se do někoho zamilovaný? Na tuhle otázku jsem odpovídala mnohokrát. Ptala se mě na ní Lucka, Anie a pár dalších. Vždycky jsem dokázala odpovědět. Jak poznat, že je někdo zamilovaný do vás? Na tuhle otázku jsem si myslela, že odpověď znám. Do doby, než jsem zase potkala Tarjeie. Jeho chování je nevypočitatelné a svým způsobem mě štve. Nejistotu nesnáším a v jeho přítomnosti nevím, co si myslet. Parťák nebo ne? Poslední dobou se tak rozhodně nechová. A s blížícím se odjezdem do Ridnaun napětí roste. O tu cestu tolik nejde - hodinu a půl jízdy v jednom autě zvládnu, ale co těch čtrnáct dní v jednom malém penzionu. Jen s Tarjeiem, Johannesem, Vetlem, Dalem, Filipem a Šturlou. Naštěstí tam bude i Ingrid a Markéta - přítomnost těch dvou mě hodně uklidňuje. Pak ještě trenéři a nakonec snad dorazí i naši. Jen potřebuju přežít ten první týden, pak to bude v pohodě.

„Kdo jsme? Lvice! Co jsme? Lvice! Lvice, lvice! Dej do toho srdce!" zakřičíme si pěkně v buňce a vydáme se vstříc poslední štafetě před mistrovstvím ve složení: Terka, Jess, Makula a já.

Terka to rozjede skvěle. Včerejší výsledek ji namotivoval takovým způsobem, že nepotřebuje ani jeden náhradní náboj a po trati letí. Jess přebírá štafetu na šestém místě. Její střelba nás také podrží a běžecky příliš neztrácí. Makula vyráží na trať jako pátá. Na lyžích dneska nemá konkurenci - rychlostí vystřelené kulky ubírá z náskoku našich soupeřek. V prvním kole nás dostane na medailové pozice a než mi předá štafetu, tak jsme v kontaktu s prvními dvěma týmy. I mě to v Itálii baví a Anterselva se stala mojí oblíbenou zastávkou. V prvním kole jedu společně s Julii a Elvirou. Ani jedna z nás se zbytečně nežene kupředu. Všechny tři zastřílíme ležku čistě a ze střelnice vyrážíme společně. Julia se rozhodne, že zrychlí a zkusí nám ujet. Nepovede se jí to. Na stojku dorazíme pěkně bok po boku. Julia je čistá, já taky a Elvira bude opravovat. Teď je to jen mezi námi dvěma. Z mezičasů vím, že oproti jiným závodům dneska Julia není tak rychlá, ale většinou si vždycky šetří síly na poslední kolo. Buď jede dneska mimořádně pomalu a nebo já mimořádně rychle, protože ji stále visím na zádech a nestojí mě to příliš úsilí. Pro razatní krok se rozhodnu ve stoupání - vyjedu si vedle ní a zkusím zrychlit. Nevím, jestli na to moje skákání do kopce reaguje, ale když jedu dál s větrem o závod už ji periferně nevidím. Tolik mě překvapí, že tam není až málem nevyberu prudkou zatáčku. Na chvilku mě polije studený pot. Fanoušky možná taky.

„Lvicééé!!!!" křičí holky, které mě zběsile objímají v cílovém prostoru. I když jsme šly do závodu s tím, že budeme na podiu - ani jedna z nás nedoufala, že by ten náš stupínek mohl být nejvyšší. Egil brečí. My brečíme a můj instagram praská ve švech. Itálie byl opravdu víkend snů. Anterselvu už budu navždy milovat.

...

„Doufám, že máte všechno," prohlásí Johannes v pondělí brzy ráno a pomáhá nám společně s Tarjeiem naložit zavazadla. Běžky nám naštěstí přivezou samostatně, protože jinak bychom se do toho auta nenacpali.

„Sedím vepředu," zašklebí se Makula a zaujme místo vedle Johannese, který bude řídit. Já zalezu dozadu s Tarjeiem.

„Nezdá se vám, že jedeme špatně?" otáže se po dvou hodinách jízdy Markéta.

„Jedeme správně," odvětí Johannes sebevědomě.

„Pokud bychom jeli, tak už tam jsme," namítnu.

„Ještě asi hodinku," odpoví mi nevzrušeně Jossi.

„Podle map je Ridnaun hodinu a půl cesty. My už jedeme více jak dvě hodiny. Takže - kam jedeme Johannesi?" zeptá se Markéta trochu důrazněji.

Návrat šampionkyWhere stories live. Discover now