Miridical ⚯͛[ff Harry Potter]

9. Astronomická věž

Sešla jsem se s Harrym a ostatními na nádvoří a rozešli jsme se do společenské místnosti.

"Dobrá, teď musíme najít můžeme cvičit a kde nás Umbridgeová nenajde" řekne Harry a rozejde se. "chroptící chýše" navrhne jedna z členů, Ginny. "Je moc malá" zavrhnu.

"zapovězený les?" navrhne Hermiona s lehkou nadějí. "To ani náhodou" vyjekne Ron a tím tento návrh padnul.

"Harry, a co když to Umbridgeová zjistí?" zeptá se Ginny se strachem. "no a co? Chci říct, je to legrace ne? Porušovat pravidla" odpoví ji místo Harryho Hermiona a já vykulím oči společně s ostatními. "Kdo jsi a co jsi udělala s Hermionou?" odpovím ji na to a ona se zasměje.

"Dobrá, v příštích dnech by každý měl dát navrhy na místa, kde budeme cvičit" řeknu a všimnu si, jak nás školník a Umbridgeová sleduje. "musíme mít ale jistotu aby nás tam nenašla Umbridgeová" řekne Harry a já pokývu hlavou.

***

Večer,  když začalo zapadat slunce jsem seděla na posteli a četla si knihu. "pojď Carly, Neville našel místo, kde můžeme moct cvičit" řekla Hermiona, která vešla do místnosti a zakřičela na mě. "vážně? tak to jdu" řeknu a rozejdu se společně s Hermionou a dalšími k nějaké zdi. Zacnou se zde objevovat dveře a my vejdeme. "komnata nejvyšší potřeby" řekne Hermiona. "ukáže se jen v tu chvíli, když ji nejvíce potřebujeme" pokračuje. "trochu to vypadá, jako kdyby Bradavice chtěli, abychom se bránili" řekl  Harry a pousmál se.

***
Bylo už pozdě večer a my jsme ve vrátili z první lekce. Dneska to byl Expeliarmus a já jsem si sedla do postele. Sledovala jsem Hermionu, jak se převléká do pyžama a zalézá do postele.

V tu chvíli, co usla jsem se potichu rozešla po schodech dolů a ven z Nebelvírské věže a směřovala jsem na jediné místo. Astronomická věž.

Když tam vyšla, uviděla jsem tam někoho stát. Tu osobu. Jeho platinové blond vlasy mu vlály a jeho bílá košile, kterou měl na sobě vypadala hrozně dobře. V tu chvíli co se otočil, uviděla jsem ho celého a bylo vidět, že byl o mnoho upravenější než já. Není čemu se divit, když jsem před chvíli pomáhala učit ostatní.

"Tak přece jen jsi přišla" řekl a usmál se. "myslel jsem, že se tě nedočkám" dopověděl a já přišla blíž. V tu chvíli, co jsem došla vedle něj, ucítila jsem jeho ruku, jak se mě dotýká. Rozbušilo se mi srdce a měla jsem pocit, že mi za chvíli vyskočí z hrudi.

"mám pořád pocit, že tě odněkud znám.. neustále když se na tebe podívám, hlavně ty oči.. jako kdybych... to je blbost" začal mluvit a já ho poslouchala. "jako kdybych byla kdo?" zeptala jsem se ho nechápavě. "jako kdybych tě znal od úplného dětství." řekl a začal si mě více prohlížet. Já udělala to stejné a pohled se mi zastavil na jeho rtech. V této noční hodině, kdy slunce nesvítí ale nadvladu si převzal měsíc mu hezky zvýrazňovaly obličej. Celkově, jako kdyby mu tma slušela o tolik víc, než to světlo, jako noční pták.

Když si všiml, že si ho též prohlížím, políbil mě. Tentokrát jsem nezůstala pozadu a přidala jsem se ihned. Cítila jsem znova ten chtíč, který vyzařoval z celého jeho těla byl elektrizující.

Zase mě pevně chytil za moje boky a zmáčkl je. Do našich polibků mi uklouzl tichý vzdych, což ho donutilo se pousmát a odpojit se od líbání. Me, jak kdyby se zatmavilo před očima.

*před 14  lety*

pohled Lucy Riddle Potter

"Moje dcera se k tobě nepřidá, ani já. Nikdy. Nikdy Tome." vykřiknu a vezmu si do rukou Carly, kterou celou dobu chovala Narcisa, která si hnedka potom převzala Draca z Beatrixiného náručí. "sestřičko, budeš toho litovat, to ti říkám. A už nikdy mi víckrát neříkej Tome. Teď se jmenuji Voldemort. Voldemort, nezapomeň na to"  vykřikl a všichni s tebou trhli. "nikdy pro mě nebudes to, čím ses stal. Seš jenom šílenec, který vraždí nevinné čarodějníky a čarodejnice a hlavne mudly." vykřikla jsem a v tu chvíli jsem vyběhla odtamtud.

Vykřikla jsem a otevřela oči, uviděla jsem Draca, který mě nesl hradem netuším kam a vypadal vcelku vystrašeně. když si všiml, že mám otevřené oči, zastavil se a sledoval, jestli ho někdo nevidí.

"co se stalo?" zeptala jsem se ho nechápavě. "vim, že jsem zničehonic viděla černo a jako kdyby se mi zjevila vzpomínka před očima. Byl jsi v ní ty.." řekla jsem mu a on vykulil oči. "nechápu to.. Jak je to možné?"řekl a rozešel se pro mě do neznámé místnosti v hradu.

"kde to jsme?" zeptala jsem se a rozhledla jsem se více. Uviděla jsem záchody a koupelnu. "dívčí koupelna. Do této nikdo nechodí." odpověděl mi a posadil mě na zem. "proč?" zeptala jsem se ho nechápavě. "kvůli Uršule. Ufňukané Uršule. Právě spí, takže bych byl potichu" zašeptal a posadil se vedle mě.

"jsem hrozně unavená.." řekla jsem mu a on mě obejmul. "tak se rozejdeme kazdyzdo své koleje" odpověděl a podíval se na mě. "chci být s tebou" zašeptala jsem a přitulila jsem se k němu blíž. S touto myšlenkou jsem usla.