Miridical ⚯͛[ff Harry Potter]

19. Jsem v pohodě

Otevřela jsem oči a uviděla jsem svoji postel v Bradavicích. Co se to stalo? Co je za den?

Vstala jsem z postele a rozhledla jsem se. Všude byli na postelích zabalené kufry. Aha, takže poslední den.

Převlékla jsem se do trička, džínů a flanelové košile a svoje vlasy jsem si dala do drdolu. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, lekla jsem se sama sebe. Měla jsem odřené místa na tváři. Už tam byli strupy, ale bylo to vcelku děsivé a nechutné.

Když jsem se podívala na hodiny, uviděla jsem tam čas na snídani, tak jsem se šla do Velké síně. Kolem jsem potkávala plno studentů, kteří na mě po cestě  házeli zvláštní pohledy.

Vešla jsem do síně a ihned jsem tam uviděla Hermionu s Ronem, kteří když mě uviděli, tak se usmáli. Hermiona se za mnou rozeběhla a pevně mě obejmula. "jsem tak ráda, že jsi v pořádku" řekla a otřela si slzy. "jo, jo to jsem." odpovím ji a usměju se hraným úsměvem. Fyzicky možná jo, ale psychicky jsem na tom hůř než všichni ostatní.

Sedla jsem si ke stolu a vzala jsem si dva Sandwiche a dýňový džus. Ani jsem na to neměla chuť, ale něco jsem jíst musela. Povšimla jsem si, že Ron měl vedle sebe Denního věštce. "Rone? Viď, že si můžu půjčit toho denního věštce?" a on kývl hlavou a podal mi ho. "kde je vůbec Harry?" zeptala jsem se jich a začala pročítat noviny. "je u Brumbála v pracovně. Něco si tam vyříkávaj." odpoví mi Hermiona a já kývnu hlavou. V denním věštci byly zprávy o tom, jak Harry Potter s Brumbálem nelžou a že Voldemort je naživu. Achjo,.. to je v prdeli. Všechno.

"Hele, já už půjdu. Potřebuju se ještě zabalit a tak" řeknu asi po dvou minutách civění do prázdna a odejdu od stolu. Nic jsem nesnědla. Jak jsem předpokládala.

Když jsem vyšla z Velké síně, někdo mě chytil za ruku. Když jsem se otočila, uviděla jsem ty šedomodré oči. Jenom jsem se na něj podívala a ihned jsem uviděla na jeho výrazu, že se z jeho obvyklého změnil na ustaraný. "jsi v pořádku?" zeptal se a já měla dost velký problém v tu chvíli udržet slzy. Díky bohu, že jsem to zvládla. "jo, vše v pohodě" odpověděla jsem a usmála jsem se hraným úsměvem. Nemohla jsem si odpustit pomyšlení na jeho otce. Vypadal tak strašně podobně. Ničilo mě to. "nevypadáš tak. Chceš si promluvit?" zeptal se mě ustaraným hlasem. "ne, dobrý, nic se neděje" řekla jsem mu na pokraji slz a chtěla jsem se mu vytrhnout, jenomže on mě chytil pevněji a nechtěl mě pustit. "kurva vidím že nejsi v pohodě, tak se snažím bejt milej" vykřikl naštvaně. "tak se starej o svoje věci a nech mě napokoji. Doufám, že nebudes jako tvůj otec, protože když jo, my už si nemáme co říct" odpovím mu se slzama v očích a rozeběhnu se směrem k astronomické věži na čerstvý vzduch. Když jsem utíkala pryč, všimla jsem si, jak na mě všichni čuměj. Úžasný. Fakt úžasný.

Vešla jsem na astronomickou věž a posadila jsem se na schody. Rozbrečela jsem se. Ihned. Byla jsem ze všeho tak moc unavená a zoufalá, že jsem neměla energii na nic. Nikdy jsem necítila takovou zoufalost. Neznala jsem Siriuse tak moc, jako Harry, ale i tak mě jeho smrt silně zasáhla. Nikdo by neměl umírat.. Neměl. To stejné Harry by neměl trpět. Nikdo. Nechci aby to někdo prožíval. Prostě nechci.

Uslyšela jsem nějaké kroky, které směřovali přímo za mnou. Ty kroky se zastavili přesně přede mnou. Když jsem zvedla svou hlavu, uviděla jsem Malfoye. To mě jenom víc rozbrečelo. "bylo mi jasný kde budeš" řekl a sedl si vedle mě. Já jsem si o něj opřela hlavu a zhluboka se nadechla. "nebudu o tom mluvit. Nebudu" řeknu mu, protože jsem měla pocit, že cekal, že se mu vyzpovídám. "v pořádku" odpověděl neutrálně a podíval se na mě. "kdo ti to udelal?" zeptal se naštvaně a dotkl se mé tváře. Sykla jsem. Ještě trochu to bolelo. "Bellatrix. Bellatrix Lestrangová" odpověděla jsem mu chladně a odtáhla jsem se. Všimla jsem si, že zaťal ruku v pěst.

"tohle se nemělo stát. Ta šťet-" začal mluvit ale já ho přerušila. "ale stalo se. A bude to horší. Je před námi válka" řeknu a vstanu. Za chvíli odjíždí vlak zpět domů. Měli bychom se rozloučit. Měj se" řeknu a rozejdu se pryč.