Miridical ⚯͛[ff Harry Potter]

20. Insomnie

*o měsíc a půl později*

Sledovala jsem noční oblohu z mého balkónu v našem bytě u mých adoptivních mudlovských rodičů. Bylo už asi dvě hodiny ráno, ale mně to bylo vcelku jedno. Dokázala jsem fungovat, jenom v noci.

Za tu dobu jsem, co se vše událo, se mi vytvořila obrovská insomnie, která nedokázala odejít, kvůli šíleným nočním můrám i o vsem špatném. Nechápala jsem, proč jsem tady, proč nejsem se svou pravou matkou, co se bude dít dál, co si o tom všem myslí moji adoptivní rodiče. Vše bylo pro mě strašně těžké a nedokázala jsem to vstřebat.

Ostatní mi psali dopisy, ale já jsem nikomu neodepsala. Úplně jsem se uzavřela do sebe. Jako kdybych už nebyla mezi živými. Bylo to čím dál intenzivněji ale já neodepisovala.

Nevycházela jsem ven. Jenom v noci, ale to naši nevěděli. Cítila jsem se jako outsider mezi ostatními mudly. Nikdo nevěděl co jsem a co se stalo za poslední rok.

Začalo se vyjasňovat a začala jsem vidět východ slunce. Další probdělá noc.

Šla jsem si lehnout do postele, aby to vypadalo, že jsem celou noc prospala.

Po chvíli ležení se ozval zvuk dveří a kroky směřující ke mně. "vstavej Carly" ozvalo se a já se otočila a uviděla jsem svoji matku. "nojo.." řeknu a vstanu z postele. Ona odejde a já se rozejdu si umýt zuby a učesat. Když jsem se na sebe podívala, moje kruhy pod očima se začali zvětšovat. Bylo to čím dál tím horší. Moje malá jizva na tváři tomu dost pomáhala.

Dala jsem si na sebe vrstvu korektoru a zapracovala do pleti. Nakonec jsem to zapudrovala. Hned to vypadalo líp.

Rozešla jsem se dolů na snídani, kde seděl můj otec a četl si své noviny. "zase nepůjde teplá voda" řekl a já jsem se na něj podívala.. " aha, dobře " odpovím mu na to a vezmu si jogurt z lednice.

"zase je tady spoustu posty. Carly, to je pro tebe." řekla a podala mi 3 dopisy. "jo, děkuju" řeknu a vrátím zpět jogurt do lednice a rozejdu se do pokoje, abych dala ty dopisy na hromadu. Nechtěla jsem je číst. Ani vidět.

Zničehonic někdo zazvonil. Uslyšela jsem, jak se otevřeli dveře a rodiče s někým mluvili a pozvali ho dál. Uslyšela jsem kroky směrem nahoru a následné zaklepání na moje dveře. Zamrazilo mě.

Ta osoba nečekala ani na moje dále ani nic a vstoupil. Ihned jsem poznala platinově blonďatou kštici a chladné šedomodré oči. Tentokrát ty oči blýskali zlostí. Jako vždy vypadal dokonale."celej měsíc ti píšu. Každej jedinej den, i když nesmím a nemůžu. Snažím se s tebou udržet ten zasranej kontakt a ty mi prostě neodepíšeš. Myslel jsem že seš mrtvá " začal po mně křičet. Mně ihned do očí vyhrkly slzy a pozorovala jsem ho. "myslíš si, že mě to baví? Tohle všechno? Myslíš si, že jsem vás celou dobu nechtěla vidět? Chtěla, ale držím se v ústraní, abych nikomu neničila plány ani nic a snažím si srovnat myšlenky " odpovím mu lehce nevyrovnaně. "jo, ale myslíš přitom na ostatní?" zeptal se mě ještě víc vytočeně.

"dělám to, co si myslím, že je nejlepší pro všechny " odpovím mu skromně a uchechtnu se. "tak si to myslíš kurva špatně. Měl jsem takovej strach, že tě nebodejť.. on nezabil.." řekl a měl v očích slzy. Já jsem ihned vstala a šla jsem ho obejmout. On mi to obětí po chvíli začal opětovat a bylo dost pevné. Po celém měsíci, jsem pocítila konečně něco jiného než zoufalství a bolest. Cítila jsem klid.

Po chvíli jsem ho pustila a hluboce jsen se mu podívala do očí. Uviděla jsem v nich na chvíli klid, ale takový studený klid, který mě uklidňoval.

"musím jit" řekne po chvíli a pustí mě. "ehm, dobře.. tak se měj.." řeknu a také ho pustím. Nepřišlo mi, že by ale chtěl odejít. Já to taky nechtěla. On se ale otočil a vyšel z mého pokoje. Odešel. Prostě odešel. Vyhrkly mi znova slzy a vyšla jsem na balkón, abych se na něj podívala Neviděla jsem ho odcházet. Takže se přemístil.

"kdo to byl?" vešla po chvíli moje matka. "jeden kamarád.. z Bradavic" odpovím a v dálce uvidím stát Brumbála s Harrym. "Hele mami,.. musím jít.. " řeknu a podívám se na ni. Ona nechápavě se podívala ale kývla hlavou.

Já jsem se rozeběhla ven a směrem k těm dvěma. Uviděla jsem usmívajícího se Harryho, který když mě uviděl, tak se za mnou rozeběhl. "Harry" vykřiknu a ihned ho obejmu. Nasaju jeho vůni, která byla cítit po čokoládě a krbu. "tak moc jsi mi chyběla. Proč neodepisuješ na dopisy?" zeptal se a pustil mě a podíval se mi do očí. "přišlo mi to, že je to tak správně.." řekla jsem a on se zamračil..

"musíme jít.." ozval se hlas za námi. Brumbál. "ale já nikam nemůžu.. mám tady věci a moji rodiče.." začnu mluvit ale Brumbál si dá prst před pusu a tím mě utiší. "Vše je zařízené.." řekne a Harry se usměje. "chyť se mé ruky" dopověděl Brumbál a v tu chvíli jsme se začali přemisťovat.