Miridical ⚯͛[ff Harry Potter]

53. Vánoce

*4 měsíce později*

Byla jsem zavřená v tom bytě. Nemohla jsem ven, nic. Moje Hlavazačala být plná negativních myšlenek a nic jinýho jsem prostě neviděla. Nevěděla jsem, co se děje s Harrym a ostatními, nevěděla jsem, jestli vůbec Draco žije nebo ne, nevěděla jsem vůbec nic.

Dvojčata neustále chodila pryč a výslovně mi zakázala vycházet ven, takže isem tady byla zavřená. Neměla jsem co dělat, protože knihy jsem všechny přečetla, prozkoumáno jsem taky měla, takže jsem se neustále buď dívala do zdi nebo z okna, která musela být většinu času zatáhnutá, takže nic moc. Občas jsem poslouchala rádio, kde se ozývali jména mrtvých kouzelníků a čarodejnic.

Po chvíli přišli dvojčata domů s taškami s jídlem a docela dobře naladěni. Co si mě všimli, tak se ztišili a podívali se po mě s ustaraným výrazem. "koukám, že jdete s dobrou náladou. Co se děje nového?" otázala jsem se s co nejmilejším hlasem. "no, už víme, že Tonksová čeká kluka." odpoví jeden z bratrů. "doufám, ze když se narodí, tak bude mít barevnou hlavu jako ona" dopoví druhý z bratrů a oba dva se začnou smát. "aha, fajn. Hele nemůžu jít aspoň někdy s váma? Docela z toho tady šílím" načnu tohle téma a usměju se na ně co nejmileji. Oba dva se na sebe podívaj a oba dva společně zakývou záporně hlavou. Dám ruku v pěst. Už mě to nebaví. "fajn, tak jdu pryč sama. Je mi jedno, co se bude dít. Šílím tady z toho a nehodlám se tady z toho zbláznit" vykřiknu a pomocí kouzla "accio" si přivolám svoji tašku s věcma, hodím do prostoru samozatmívací prášek, který jsem dostala kdysi od Freda a rozeběhnu se ven. Nechám za sebou oba dva bratry křičící, abych se vrátila. Tak určitě. Už nikdy víc. Čím dýl tam budu, tak se asi rychleji zblázním. Nic jinýho než jejich smích slyšet a ty jejich pozitivní novinky poslouchat taky nechci. Už ne.

Šla jsem centrem Londýna a nastupovala jsem na metro. Mířila jsem do nejdál od nich. Nevěděla jsem kam, ale věděla jsem jediné. Že konečne být venku je úžasný pocit.

Vyšla jsem z metra a vyšla na ulici z podchodu. Byl podvečer kolem Vánočních svátků a já viděla, jak začal padat sníh. Bylo to hrozně krásné. Nechala jsem dopadat ty vločky sněhu na mou tvář a na můj kabát. Usmála jsem se. Tohle mi chybělo.

Po chvíli chůze jsem uslyšela nějaké kroky za mnou a zacala cítiť takový zvláštní pocit , že mě někdo sleduje. Když jsem se ohlédla, neviděla jsem nikoho, ale donutilo mě uchopit hůlku pod kabát do ruky a držet ji pevně. Polil mě studený pot. Nebudu lhát.

Šla jsem docela dlouho, až jsem zahla do uličky, která byla slepá. Chyba. Uviděla jsem tu osobu, která mě pronásledovala. Takže jsem měla pravdu. Ihned na mě namířila hůlkou a poslala po mě kouzlo. Já jsem se ubránila obranným kouzlem.

Co mě začalo ještě více děsit bylo to, že jsem uviděla dalšího kouzelníka. Měli na sobě masky. Museli to být Smrtijedi. Oba dva začali po mě posílat různá kouzla a já jsem se pokoušela se proti nim ubránit. Ale marně. "mdloby na tebe" ozvalo se z úst jednoho z nich a mě to trefí. Zničehonic pocitím nepříjemný chlad, který mě polil a následně černo.