Severus adoptivní otec Harryho ✔️

13. kapitola

Pohled Harryho

S dědou jsem si ten týden opravdu užil. Ukázal mi plno nových věcí. Dokonce mi dal malý mečík, prý abych se měl, jak bránit. Děda je opravdu super. Ten další týden, kdy jsem byl u jiné rodiny už se mi tolik nelíbil, a to hlavně z důvodu, že měli dceru Pansy, která hrozně křičela.

Teď mám jít k nějakým Weasleyovím. Každou chvilku by se tu měl někdo od nich objevit a vzít mě k nim domů. Moc se k nim netěším. Pan Parkinson mi o nich říkal, že mají sedm dětí a že jsou prý hodně chudí. Dokonce i Parkinsonovi mi slíbili, že pokud budu chtít být u Seva, tak mé přání podpoří, protože se prý znají z dřívějška.

Přesně když hodiny odbijí jedenáctou, ozve se zaklepání na dveře, které se následně otevřou a objeví se v nich pán s rudými vlasy a vedle něj stojí kluk, který vypadá skoro stejně. Pan Parkinson si s panem Weasleym podá ruku, zatímco ten kluk přejde ke mně.

„Jsem Bill," představí se mi.

„Harry," řeknu nesměle. Bill musí být o hodně starší než já. Je hodně vysoký.

„Doufám, že se ti u nás bude líbit," usměje se na mě. Na to jen přikývnu a sklopím pohled, opravdu se k nim moc netěším. Radši bych už byl zase u Severuse a Ethana. Hrozně mi oba dva chybí.

„Jen teda doufám, že to mí rodiče nemyslí s tvojí adopcí moc vážně," prohlásí Bill.

„Proč?" zeptá se překvapeně a zvednu hlavu.

„Nic proti tobě, ale už takhle je nás víc než dost. A často nás ani nezvládají, což sám za chvíli uvidíš," usměje se a chytí mě za ruku. Poté společně přejdeme k dospělým.

„Tak Harry, půjdeme, Molly na nás už určitě čeká s obědem," usměje se na mě pan Weasley.

Přikývnu, rozloučím se s Parkinsonovými a společně s oběma Weasleyovími odcházím. Pan Weasley chytí mě i Billa za ruku a přemístíme se.

Objevíme se před hrozně podivným domem, který musí držet snad jen pomocí kouzel. Tohle opravdu není normální dům, jako má Severus, nebo Parkinsonovi. I Academie vypadala mnohem líp.

„Tak, Harry, vítej u nás v Doupěti," usměje se na mě pan Weasley a vydá se k tomu podivnému domu.

„Toto nespadne?" otočím se s obavou na Billa, který stejně jako já stojí na místě.

„Naštěstí ne," ušklíbne se Bill, „ale bohužel nic lepšího si naše rodina nemůže dovolit."

„Aha," přikývnu a vydám se pomalu za panem Weasleym dovnitř. Bill jde vedle mě a ukazuje mi některá místa, kde tráví se svými sourozenci nejvíce času.

Vevnitř je to zařízeno velmi útulně. A hned co vejdeme se ocitnu v něčí náruči, což se mi opravdu, ale opravdu moc nelíbí.

„Harry, vítej u nás," ozve se ženský pištivý hlas, nejspíš majitelky té náruče. Když mě konečně pustí, vyděšeně se odtáhnu a schovám se za Billa. Je jediný, koho z téhle rodiny zatím znám a věřím mu.

Ale madam si mého zděšení vůbec nevšímá a začne svolávat své ostatní děti. Z ničeho nic se v kuchyni objeví dalších pět kluků a jedno děvče. Jeden kluk je asi stejně starý jako já, ale netváří se na mě moc mile. Pak tam jsou dva kluci, kteří musí být stejně staří jako Ethan a určitě to jsou dvojčata, ty se na mě usmívají a v očích jim září rošťácké jiskřičky. Dále tam je kluk tak o čtyři roky starší jak já a ani on se na mě netváří moc mile. A ten poslední vypadá stejně mile jako Bill a taky se jako první ke mně vydá.