Severus adoptivní otec Harryho ✔️

22. kapitola

Pohled Ethana

Listopad se přehoupne v prosinec a za pár dní již začínají vánoce. Letos je s námi bude trávit i Helen, protože nejede domů. Nebo by je aspoň trávila, kdyby se tři dny před vánoci někam nevypařila a nikdo ji není schopný nalézt.

Táta s Alfrédem a s dalšími učiteli pročesávají obě budovy Academie, ale nikde není k nalezení. Hned co nám začnou prázdniny, se k nim přidáváme i já s Harrym a s holkami, které ze strachu o Helen nikam nejely.

Při pátrání narazíme na mnoho nepoužívaných a mnohdy zapomenutých míst.

Nikdo přesně nevíme proč se Helen ztratila. Jediné co víme, že když ji holky viděly naposledy, tak jí něco vylekalo. To bylo den před jejím ztracením. Další den když se holky vzbudily, nebyla ve své posteli a podle všeho zmizela pouze v pyžamu a bačkorách.

Holky si tím jsou celkem jisté, protože ho nikde nenašly a župan měla jako vždy v čele postele. Nejdříve si myslely, že odešla jenom na záchod, nebo společenské místnosti, aby se napila. Ale když se dlouho nevracela, aby se převlékla na ranní rozcvičku, informovaly o tom hned nejbližší učitelku, která jim řekla, že pokud se nevrátí do začátku vyučování, že ji začnou hledat.

No a jelikož se Helen neobjevila, poslali učitelé všechny studenty na pokoje a vydali se prohledávat školu. Co se děje, jsme se dozvěděli hned, protože nám to řekl Alfréd, když mě a Harryho vedl do bytu a kladl nám na srdce, ať nikam nechodíme.

Když se pak ten večer táta s Alfrédem vrátili, byly úplně vyřízení, ale nic nenašli. Po Helen se prostě slehla zem.

I celé prázdniny se táhnou ve znamení hledání od rána do večera. Ani dárky si nedáme. S nimi chceme počkat na Helen.

Ale už nás pomalu opouští naděje, že ji najdeme. Každý další den hledání jsem čím dál nervní a kolikrát jsem i křičel na tátu nebo Alfréda, aby něco dělali. Samozřejmě vím, že za to nemohou, ale opravdu mám o ni strach. Vždyť jí je teprve sedm.

Je to stejné jako v září, ale tenkrát ji našli skoro hned.

A když se začne blížit konec prázdnin a Helen se stále neukáže, táta kontaktuje její rodiče, aby věděli co se děje. Sami jsou z toho zdrcení a pobízejí učitele, aby ji hledali ještě víc.

Poslední den prázdnin, když už nikdo nedoufá, že se Helen objeví, někdo zaklepe na dveře bytu a když dojdu otevřít a uvidím za nimi Helen, nevím co dřív. A tak ji jako první v táhnu do náruče a hned potom do bytu, aby ji viděl i táta s Alfrédem.

„Helen?" ozve se Harryho hlas od dveří do jeho pokoje. A poté jen čmouha, která kolem nás proběhne a zastaví se až u Helen a též ji obejme.

„Kde jsi byla?" zeptá se jí.

„No jaksi jsem objevila tajné pokoje v opuštěné části školy," odpoví neurčitě.

A to se k nám už přidá i táta s Alfrédem a začnou z ní vyzvídat, co se stalo, že odešla a proč se nevrátila.

Helen nám řekla, jak k ní přišla jedna ze spolužaček, a začala se jí vysmívat, že jí je teprve sedm a nemá co dělat v Academii. Bála se to říct svým kamarádkám i nám a tak, když v noci nemohla spát, rozhodla se, že se půjde projít, aby přišla na jiné myšlenky.

Pak nám vypráví, jak se před ní otevřeli dveře a ona vešla do obrovského apartmánu, kde se jí zjevilo šest domácích skřítků, kteří ji řekli, že je dědičkou hlavní zakladatelky. Helen tomu nemohla uvěřit a tak ji dovedli do nějaké obrazárny, kde byli obrazy všech jejích předků.

Celé prázdniny pak strávila tam a povídala si s předky a ti jí řekli, co všechno dokáže.

Já i Harry to místo chceme hned vidět a tak nám Helen slíbí, že nás tam jednou vezme.

Ahoj, tak tu máte další kapitolu. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale jaksi jsem měla menší blok. Děkuji za všechny votes a komentáře.