Severus adoptivní otec Harryho ✔️

21. kapitola

Pohled Harryho

Zbývají jen dva týdny do soutěže a já je trávím i nadále v hudební učebně. Často tu se mnou je Ethan s Helen a jejími spolubydlícími, které jsem si rozhodně oblíbil. Každá pochází z jiné země, ale společně si výborně rozumí. Je tu Angličanka Hannah, která má krásné blonďaté vlasy, podobné Helen. Francouzka Hyacinta ta má vlasy hnědé. Italka Julia s černými vlasy a Američanka Elen též s černými vlasy.

Je na nich znát, že si Helen oblíbili úplně stejně jako já s bráchou a staly se z nich nerozlučné kamarádky. Navíc Hyacinta je moje taneční partnerka na společenskou výchovu.

Za ty dva týdny, které už nacvičuji, jsem si připravil jednu písničku a všichni mi říkají, že se pro mě opravdu hodí, ale já s ní stále nejsem spokojený a tak ve volném čase hledám jinou, ale bohužel jsem zatím žádnou nenašel.

Během toho táta začal chodit s dědou, což jim oběma moc přeju, i když je to takový divný pocit. Jaksi v tom mám takový zmatek, že někdy dědu oslovím tati, nad čím se sice jen pousměje a řekne, že tak ho oslovovat nemusím.

„Harry?" vyruší mě z přemýšlení hlas Ethana.

„No?" otočím se na něj.

„Nechceš si jít ven zalétat na koštěti?" zeptá se mě.

„Ne, měl bych se soustředit na tu soutěž," odpovím.

„Ale vždyť neděláš nic jiného. Měl by ses jít i trochu bavit," řekne mi.

„Já vím, ale jsem z té soutěže nervózní," pokrčím rameny.

„To nemusíš, ty to vyhraješ," poplácá mě po zádech a poté vyhoupne na nohy, „a teď pojď ven. Bude tam i Helen, Hannah, Hyacinta, Julia a Elen."

„Ok," kapituluji a vydám se s Ethanem ven na pozemky. Cestou ještě popadneme košťata a vyrazíme k jezeru, kde už čekají i holky.

Odpoledne si s nimi užiji a takhle probíhají i následující dny, až uběhnou dva týdny a je tu den soutěže.

Ráno toho dne mě musí z postele tahat táta, protože se mi ani trochu nechce. Navíc když tam budu jen s učitelkou a s dědou. Táta zůstává ve škole. I Ethan nesmí, protože by prý zameškal hodiny, jenže jim nezáleží na tom, že já bych ho tam potřeboval. Od té doby, co jsme bratři, je pro mě obrovskou podporou a dnes, když bych ho tam potřeboval, tam se mnou nebude.

Ke snídani nesním nic, vypiji akorát hrníček čaje, ale i ten mám problém v sobě udržet.

„Harry, chceš něco proti nevolnosti?" zeptá se mě táta, když vidí jak bojuji, abych neběžel na záchod.

Přikývnu, protože se bojím, že jen co bych otevřel pusu, nemuselo by to dobře dopadnout.

Táta na nic nečeká a přivolá si flákonek s modrým lektvarem, který mi následně podá a ho vypiju. Úleva se dostaví okamžitě, ale nervozita ze mě nespadne.

„Lepší?" zeptá se mě a klekne si před mou židlí.

Přikývnu.

„Nemáš se čeho obávat. Zpíváš opravdu krásně a bude tam s tebou děda. I když bych tam byl nejradši i já, ale víš, že to nejde," snaží se mě uklidnit.

„Já vím," hlesnu.

Táta si mě přivine do náruče a následně si mě vyhodí na ruce a nese mě do pokoje, abych se oblékl. S oblékáním mi pomůže a pak jdeme společně do haly chlapecké budovy, kde už na mě čeká děda i s učitelkou a dokonce jsou zde i holky a všechny mi přejí hodně štěstí.

Jen mě mrzí, že tu není Ethan. Nebyl ani u snídaně. Táta říkal, že nebyl v pokoji. Přece by nezapomněl co je dnes za den, ne?

Když už se s dědou i učitelkou vydáme k východu, ozve se za námi volání. Otočím se za ním a uvidím Ethana, jak k nám rychle běží.

„Počkejte," doběhne k nám a přitáhne si mě do obětí, „hodně štěstí, Harry. Tohle je pro tebe."

Na ruku mi přiváže zelený pletený náramek. Na jeho ruce byl podobný, jen v modré barvě.

„To je pro štěstí," usměje se na mě a ještě jednou mě obejme.

„Moc děkuju," hlesnu. Poté se odtáhnu a chytnu se dědy za ruku.

Děda nás pak přemístí na místo, kde se odehrává soutěž. Je tu mnoho dětí mého věku. Některé nevypadají nervózně, ale jiné jsou na tom mnohem hůř než já.

Učitelka nás dovede k registraci, kde nahlásí moje jméno a já vyfasuji pořadové číslo. Ukáží nám, kam máme jít. Dojdeme do velkého sálu, kde se nachází pódium, na kterém se někteří rozcvičují u piána.

„Tak jo, Harry," začne učitelka, „někde si sedni a já jdu zatím zamluvit piáno, ať se rozezpíváš."

Přikývnu a děda mě dovede k nějakým židlím a na jednu z nich mi pomůže se posadit. Sám si sedne na druhou a přitáhne si mě k sobě.

„Harry, opravdu se nemáš čeho obávat. Nikdo ti hlavu neutrhne, když to nevyhraješ. Právě naopak, všichni na tebe budeme hrdí, ať už dopadneš jakkoliv," usměje se na mě.

„Dobře," přikývnu a pokusím se vytvořit na svém obličeji úsměv, ale nepodaří se mi to.

„Tak Harry," přijde k nám učitelka, „za chvíli to půjdeme zkusit a za půl hodiny soutěž začne."

Přikývnu, vstanu a spolu s učitelkou zamířím na pódium. Ona si sedne za piano a začne hrát písničku Twinkle twinkle little star (Třpyť se třpyť hvězdičko).

Jen co si to vyzkouším, se vracíme zpět k dědovi a čekáme na zahájení soutěže.

Jako první k nám promluví nějaká paní, která nám popřeje mnoho úspěchů a pozve si prvního na podium. Já jdu až mezi posledními a tak mohu slyšet jaké písničky mají ostatní. A asi pět dětí má totožnou písničku jako já.

Když konečně přijdu na řadu, děda mi popřeje štěstí a já spolu s učitelkou vystoupím na podiu a začnu zpívat. Po prvních tónech ze mě všechna nervozita opadne, a já si to začnu užívat tak, že si ani nevšimnu, že už je konec.

Po skončení všech vystoupení máme pauzu, kdy se porota radí. Poté si nás všechny pozvou na pódium a začnou vyhlašovat od třetího místa, které dostanu já. Přede mnou je pak nějaká holka a jako první se umístí kluk asi v Ethanově věku.

Dostaneme medaile a nějaké tašky, ve kterých jsou sladkosti a zpěvníček.

Potom už se konečně vydáváme domů, kde už netrpělivě čeká táta s Ethanem a holkami, aby zjistili, jak jsem dopadl.

Jen co přijdeme se na mě sesypou a vyzvídají. Když jim děda řekne, že jsem byl třetí, všichni mi hned gratulují a táta nechává z kuchyně dolevitovat dort na oslavu.

Ahoj, tak tu pro vás mám novou kapitolu. Omlouvám se za zpoždění, ale minulý pátek jsem měla ústní zkoušení, takže jsem se musela učit. Musím vám poděkovat, že jsme překročily dva tisíce přečtení, což je něco neuvěřitelného. Moc vám děkuji za trpělivost a za vote.