My Grandma Loves 1D (CZ) || n. h.✔

o2 - ,,Jo. Sotva sál pro padesát lidí. Jasně."

~Basket Case - Green Day~

Jak mě můžete nejčastěji vidět? S culíkem, černým oblečením, sluchátky v uších a kroutící se do rytmu, při tom všem předstírajíc, že hraju na kytaru, vždy když začne hrát píseň 'Basket Case' od skupiny 'Green Day'.

,,...Sometimes I give myself the creeps, sometimes my mind plays tricks on me. It all keeps adding up, I think I'm cracking up, am I just paranoid? I'm just stoned!" tuhle část vždy jedu naplno, jelikož je má nejoblíbenější z celé písně, protože v téhle to celé začíná nabírat grády.

,,HAILY!" zakřičí kdosi, a mě tak donutí vytáhnout sluchátka z uší v tom nejlepším.

,,CO JE?!" nevrle zakřičím nazpět.

Namísto křičené odpovědi se rozrazí dveře do mého provizorního pokoje, do něhož vlítne sestra s tabletem v ruce.

,,Přestaň tady pořád zpívat ty svoje hrůzy! Já tak neslyším Zayna!" ach ne... Ona mě opravdu vyrušila jen kvůli tomu, že neslyší tu bandu kohoutů?! To nemyslí vážně!

,,Ginny, mě je úplně jedno, že neslyšíš ty trouby, kteří sotva vyprodají sál pro padesát lidí! Já, na rozdíl od tebe a babičky, poslouchám opravdovou hudbu. Takže mě laskavě neruš při mém kulturním zážitku touhle- zbytečností, ano?" požádám jí nevrle. Už se chystám vrazit sluchátka zpět do uší, ale to by se nesměla blondýnka rozejít směrem ke mně a nepustit mi video na tabletu.

Jakmile se ukáže ten záběr na fanoušky, nemůžu jinak, než zírat s otevřenou pusou, když vidím přibližně sto padesát tisíc lidí, hlava na hlavě.

,,Jo. Sotva sál pro padesát lidí. Jasně." jízlivě pronese Ginny, než se sbalí a hrdou chůzí odkráčí pryč.

,,A zavírat bude kdo?!" křiknu na ní, jen co se stačím trochu vzpamatovat.

,,Na, na na, na na, na naaa..." začne si protivně pobrukovat, ale nevrátí se, aby ty dveře zavřela. Zůstane to tedy na mě.

Když dosednu na postel, musím uznat, že jsem nečekala, že jsou až tak úspěšní.

Pořád jsou to ale tupci, kteří toho o skutečném životě nic neví a jsou namyšlení tak, že ani zeměkoule na jejich ego nestačí.

~•~

Bože, mučíš mě za co?!

Jím snídani, vyhrávají One Direction. Obědvám, vyhrávají One Direction, a u večeře to není jiné. Začínám z toho šílet! Po každém kousku, co polknu, musím bolestně zaskučet. Když je slyším, jako by se mi to jídlo samo od sebe vracelo.

Pokaždé, jakmile odejdu od stolu, se odeberu do svojí koupelny propojené s pokojem, tam pustím vodu v kohoutku a všechno, donedávna snězené, vyzvrátím. Ne, že bych s tím začala až tady. Tak před čtyřmi měsíci to začalo samo. Něco jsem snědla, ale žaludek to hned vracel zpět. Nejspíš se u mě začala projevovat anorexie.

Koho to ale zajímá? Alespoň jsem hubená, a lidi si o mě neříkají věty typu: ,,Ty jo, vidíš ji? Ta je ale tlustá!"

Já jsem v podstatě spokojená.

Rodina to nejspíš nevidí, ale to je jenom dobře. Ono, jak by taky mohli, že? Nezajímám je. A mamku nejspíš taky ne natolik, aby si všimla toho, že se svými sto a sedmdesáti centimetry, vážím sotva padesát kilo...

Inu, proč to řešit, když je mi jinak dobře, nepadají mi vlasy, nebo alespoň ne v nijak velkém množství, a ani se mi nelámají kosti?

To zvracení je prostě rutina, kterou ale myslím, že bych nezastavila, ani kdybych chtěla. Něco v nepořádku není s mou myslí, ale s mým tělem. To přestalo správně přijímat potravu.