,,Na prázdniny pojedete k babičce."
Věta, kterou slyšel snad každý. Většina je z takové zprávy nadšená, protože pojedou za někým, kdo je rozmazluje a dovolí jim téměř cokoliv!
Jo. Jenže moje reakce na toto oznámení byla... řekněme, že nebyla kladná...
~TheLastButterfly - Beautiful Sad Piano Violin Music Soundtrack~
Vůbec nevnímajíc okolní dění mlčky po matčině boku kráčím na parkoviště.
Do auta nasedám automaticky, a pás si zapínám zrovna tak. Prázdným pohledem se dívám před sebe a čekám, že se třeba ještě něco stane.
Možná se probudím, a zjistím, že tohle byl jen sen.
Třeba se za námi rozeběhne doktor, aby nám sdělil, že to bylo jen do jedné show a já jsem zdravá jako ryba...
Jenže jakmile se rozezní motor auta, uvědomím si, že nejsem ve snu a ani obětí hodně hloupého vtipu, ale v realitě. V pěkně na nic realitě...
*****
Stejně, jako odsouzený jde na svou popravu, tak se i já s pohledem upřeným k zemi šourám po příjezdové cestě směrem ke vchodu.
Už, už by matka odemykala, kdybych jí nestihla zastavit svou prosbou. ,,Neříkejme o tom tátovi."
Zmateně a podmračeně se na mě otočí. Zvednu hlavu, abych se jí mohla dívat do očí.
,,Cože?" chce se ujistit, že dobře slyšela.
,,Neříkejme o tom nikomu. Prosím. Nechci, aby se na mě kdokoliv díval stejně soucitně, jako ten doktor nebo ty, natož pak táta. Nechci ho vidět, až zjistí, že když mě teď našel..." zadrhne se mi hlas. Musím se zhluboka nadechnout, než jsem schopná to dopovědět. ,,Prostě nechci vidět jeho výraz po tom, co zjistí, že mě ztratí."
Když dlouhou dobu protkává ticho mezi námi pouze mírný vánek nesoucí sem přívalový déšť, rozhodnu se zkusit ještě jeden krok. ,,Prosím, mami."
Jen sklopí hlavu a povzdechne si, a já nejsem momentálně schopná z toho činu cokoliv vyčíst. Nakonec se hbitě otočí, ale než strčí klíč do zámku u dveří, zarazí se a přes rameno mi tiše řekne: ,,Tak koukej nasadit úsměv, nebo se to dozví všichni."
S úlevou se oklepu, narovnám a pokusím se tvářit alespoň částečně přívětivě.
,,Jsme doma!" zahuláká do domu. Z kuchyně se ozve babička volající nás k nim, tak si tedy odložíme věci a jdeme směr kuchyně.
Co přišlo první? Ztráta dechu, vynechaný úder srdce nebo třeštění očí v nevěřícném gestu? Možná se mi podařilo všechno naráz, ale to se není čemu divit, když si na židlích u stolu hověla... speciální návštěva.
,,Tak a já jdu pryč." ihned se otáčím na patě, ale v tom mě matka popadne za paži a do ucha mi výhružně skrz zaťaté zuby zašeptá: ,,Koukej je alespoň pozdravit a představit se jim!"
Kouknu na ní stylem toho největšího zoufalce, který žádá o možnost uniknout nadcházející katastrofě, ale její oči říkají, že jí neoblomím.
Hlasitě si povzdechnu, než se přinutím se otočit, postojem dát najevo, jak je mi následující dění ukradené a ruce překřížím na hrudi.
,,Čau, Haily. Netěší mě." a teď už se mi povedlo uniknout z matčiných spárů. Vyběhnu do svého pokoje, kde nezapomenu třísknout dveřmi tak, aby to každý slyšel, a zamknu se tam.
V tureckém sedu a s nakvašeným výrazem propaluji zeď naproti, při čemž doufám, že jí provrtám.
Jako by nestačilo, že je má babička všude na nábytku!
Ona si musí pozvat domů i originály!
______________________________________
A/N
Ano ano ano, vím, dlooouho jsem se tu neozvala, jenže...
PSACÍ BLOK!
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Jo, po dlouhé době mě to postihlo, ale snad s tím brzy něco udělám.
Každopádně vám také moc děkuji za více jak 2oo reads!
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Tak snad se brzy uvidíme.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
PS.: Od 29.o7. do 11. o7. jsem na Letní Herecké Škole, a do konce srpna pak mám brigádu, takže uvidím, jak moc budu mít čas psát.
