My Grandma Loves 1D (CZ) || n. h.✔

21 - ,,Ahoj beruško."

~Most Emotional Music: "And They Have Escaped The Weight Of Darkness" by Ólafur Arnalds~

Zabalená pod peřinou, s prázdným výrazem a opuchlýma, rudýma očima již půl dne zírám do oken, na něž dopadají ledové, dešťové kapky, při čemž v mojí mysli zeje prázdnota.

Nemám už nad čím přemýšlet, nad čím zoufat, nad kým tesknit.

Ztratila jsem Nialla. Ztratila jsem chuť do všeho. Ztratila jsem zájem o cokoliv i kohokoliv. Ztratila jsem sama sebe.

Rozhodla jsem se zůstat tady, ukrytá a odříznutá od světa, kde vyčkám v tichu a bolestech doprovázených nevolnostmi na svůj verdikt.

Nikdy bych si nepomyslela, že se jednou budu tak těšit na to, až 'zatřepu bačkorama'. Jediné přání, co mi zbylo je, aby to přišlo brzy...

Tuhle denní rutinu plnou ničeho už prožívám několik dní, jenže dnes byla narušena klepáním na dveře.

Překvapeně otočím hlavu směrem ke vchodu do pokoje a zpozoruji přicházející babičku se širokým úsměvem na tváři.

,,Ahoj beruško." zavře za sebou a posadí se na kraj postele.

,,Potřebuješ něco?" řeknu místo pozdravu, během čehož ignoruji její oslovení.

,,Já? Ale kdeže! To ty, drahoušku." pronese klidně a hlasem, který mi do těla vlil neskutečnou dávku energie a tepla.

,,Jak to myslíš, že já?" zamračím se nechápavě.

,,Řekni mi, co tě trápí? Co si přeješ změnit?" stále usměvavě mi hluboce pohlédne do očí.

,,Takže podle tebe se potřebuju někomu vybrečet na rameni?" s lehkým povzdechnutím sklopím hlavu.

,,Já čekám." ozve se po odmlce, co zněla pouze tichem.

Hluboký nádech, hluboký výdech, zvednutí hlavy a začít s vyprávěním.

Dozvěděla jsem se od ní, že jí mamka řekla o mojí nemoci, takže tuhle část jsem mohla přeskočit, ale zato jsem jí pověděla, že jsem se s Niallem cítila jako obyčejná, zdravá holka a byla díky němu tak naživu, jako dosud nikdy, jak se moje city k němu zveličily, co se nedávno málem stalo a co jsem udělala. Že jsem ho vyhnala a teď toho lituji, i přestože vím, že mu to prostě na rovinu říct nemůžu, nechci a nikdy už ani neřeknu.

,,...Bolelo to, jenže jsem neměla na výběr." ramena mám skleslá, stejně jako náladu.

,,Haily, každý máme vždycky na výběr. Mohla jsi mu říct pravdu, ale neřekla, a tím přinesla trápení jemu i sobě." oponuje babička mým slovům.

,,To jsem na něj měla vybalit po tom 'skoro polibku' něco ve stylu: ,,Víš, já si s tebou nechci nic začínat, protože mám rakovinu a brzo umřu, ale mám tě ráda a nechtěla jsem ti ublížit."? To by nevyznělo moc hezky..." ostře procedím skrz zuby.

,,Ale kdepak, zlatíčko. Já myslela jinou pravdu. Tu, jaká ti rozbuší srdce a roztřese kolena. Tu, co ti tají dech a brání racionálně myslet." se smíchem zakroutí hlavou. Nechápavě se na ní podívám. Jen co jí dojde, že netuším, kam tím míří, objasní mi to.

,,Kdyby tu teď byl, co bys mu řekla?" šeptne tiše. ,,Co tvoje srdce přímo křičí a zoufale touží vyvolat do světa?"

Se smutným uvědoměním znovu sklápím hlavu do klína.