My Grandma Loves 1D (CZ) || n. h.✔

24 - ,,Miluju tě, Haily."

~This Song Will Make You Cry - (Please Don't Go)~

Píseň skutečně dokonale podtrhává atmosféru, ale pokud nechcete, nepouštějte si jí.

______________________________________

Pohled Nialla:

Kapka slzy sjede z mojí tváře a dopadne na bílou podlahu pokoje. Nehnutě stojím ve dveřích a nemůžu odvrátit pohled od Haily ležící na lůžku.

Bezbranná, slabá...

Jako kdyby z ní vyprchával život. Nic hrůzostrašnějšího jsem snad v životě neviděl!

,,Jak-" zalknu se, než to vyslovím znovu a celé. ,,Jak se tohle stalo?"

S odleskem v očích pohlédne do mých. Už se jí v nich neleskne ta radost jako dříve. Tentokrát mají její oči smutný odlesk.

,,Na to se raději posaď. Prosím." pobídne mě šeptem, a já tak udělám. Sic rozklepaně a loudavě, ale udělám.

,,Na začátku prázdnin jsme já a moje mladší sestra jely k babičce. Já z toho nebyla nadšená, hlavně protože tolik miluje vás a vaši hudbu, a mě ji tím zprotivila, ale to nechme být... Zanedlouho jsem zjistila, že Paul, váš manažer, je můj otec. Biologický otec. Zprvu jsem byla na všechny naštvaná, protože o tom věděli a neřekli mi to, ale nakonec jsem si uvědomila, jak to není skvělá zpráva. Já našla svého skutečného otce! Konečně mi začínalo v životě svítat na dobré časy, jenže- Nesměla by se do toho připlést moje nemoc." odmlčí se, a já té chvíle využiji k tomu, abych se jí zeptal: ,,Takže trpíš anorexií?"

,,Co? Ne! Anorexie to není, ani bulimie." oddechnu si, dokud mi nedojde fakt, že to nejspíš bude něco závažnějšího. ,,Tak co je to za nemoc?"

S naprosto klidnou tváří z ní vypadne jedno slovo, které dokáže tolik zničit nejeden život. ,,Rakovina."

Najednou, jako po úderu do hlavy kamenem, se mi začnou vybavovat naše společné chvilky a to, co se dělo, a já nevěděl, jak si to vysvětlit.

Například ten první večer, co jsem spal u ní v pokoji...

,,H-Haily! No-no tak! Přestaň! P-p-prosím!" škemrám takhle už pár minut pod náporem jejího lechtání, a teď už naštěstí oddálí svoje prsty od mých žeber.

,,Ty jo, po tomhle budu žít dalších dvě stě let." oddechnu si zmoženě.

,,Kdyby to tak fungovalo i pro mě." zamumlala si nejspíš pro sebe, ale i tak mi to neuniklo.

Jak to myslela?

Nebo druhý den ráno na snídani...

,,Dobré ráno." pozdravila osazenstvo než se usadila vedle mě. Zrovna jsem jedl lívance od její babičky. Když se uchechtla s pohledem zabodnutým na mě, jak si to jídlo vychutnávám se na ní ublíženě kouknu, ale dál přežvykuji svoje sousto.

Chvilku tu sedí nehnutě na židli a sleduje okolí, než se většina zabere do rozhovoru a ona nenápadně odejde pryč.

Vždyť nic nesnědla... Není jí snad dobře?

Následně ten rychlý úprk do nemocnice pod záminkou toho, že jedou do nákupního centra. Najednou to do sebe všechno zapadá.

To, proč je tak hubená, proč pořádně nejedla, jak bylo možné, že si lehkým pádem zlomila ruku...