,,Na prázdniny pojedete k babičce."
Věta, kterou slyšel snad každý. Většina je z takové zprávy nadšená, protože pojedou za někým, kdo je rozmazluje a dovolí jim téměř cokoliv!
Jo. Jenže moje reakce na toto oznámení byla... řekněme, že nebyla kladná...
Další den ráno po snídani probíhala moje klasická návštěva záchodu, ale tentokrát mě vylekalo otevírání dvěří do pokoje.
Vyděšeně se podívám na toho, kdo sem vešel, ale než ji stihnu oslovit, opět ze mě jde toust s máslem.
,,Haily? Co ti je?! Jsi nemocná?!" polekaně a starostlivě se zeptá, než si ke mně klekne a pohladí mě po zádech.
,,To- to je v pořádku. To máslo asi bude už prošlé. Jen mi není úplně dobře z toho jídla, bude to v pohodě, neboj." pokusím se na ní pousmát. Bohužel opět začnu zvracet. Je mi tak líto, že to musí vidět.
,,Nemám to jít říct babičce?" ptá se hned.
,,Ne! Neříkej jí to." žádám jí.
,,Co když jsi opravdu nemocná?" zkroušeně se na mě podívá smutným pohledem.
,,Neboj se. Už je mi lépe. Vidíš?" a stoupnu si na nohy, abych předvedla, že mi nic není.
Chvilku na mě nevěřícně kouká, dokud se neozve babička s lákáním na muffiny.
,,Už běžím!" zavolá hned, a rozuteče se z koupelny.
Konečně můžu povolit postoj a protáhnout si záda. Děsně mě bolí už od rána, co jsem vstala. Blbá matrace... Je strašně měkká.
,,Haily, ty pojď taky. Potřebuju vám něco říct." zavolá mě taky babička.
S překvapením vepsaným ve tváři dojdu do kuchyně, kde se už Ginn láduje muffinem. Střelí po mě pohledem, a přestane žvýkat. Nepatrně na ní s úsměvem kývnu, a ona se s chutí znovu zakousne. Fuch... už jen z představy toho, že budu muset brzy zase jíst, je mi zle.
,,Co je tak důležitého, že o to nemůžu přijít?" nevrle a bez zájmu se zeptám, na což se s rukama překříženýma na hrudi opřu o futra dveří vedoucích do kuchyně.
,,Dnes odpoledne přijede na oběd můj syn, tak bych chtěla, abyste na to byly připravené. Bude tu spát celý týden. Dlouhou dobu byl pryč, a konečně má volno. Chtěla bych vás seznámit." počkat... Cože?
,,Moment... Mamka mi nikdy neřekla, že máme strýčka. A ty taky ne!" obořím se na ní hned.
,,No, tak ti to říkám teď." snaží se to usměrnit babička. ,,Uvidíš, že si budete rozumět. Je to moc milý kluk." pousměje se na mě.
,,To určitě..." řeknu si sama pro sebe, než odejdu do pokoje, zavřu se v něm a se žuchnutím na postel bolestně zaskučím.
,,To bude parádní týden... Nejen, že musím být v tomhle ústavu, ale ještě sem na sedm dlouhých dní přijede matčin bratr, o kterém jsem doteď neslyšela od nikoho ani slovo. Výborně. Větší chuť umřít jsem snad nikdy neměla..." zanadávám si pro sebe.
To jsem ještě netušila, jak moc opatrná jsem měla se svým přáním být...
______________________________________
A/N
Další zápletka, další postavy! Těšíte se?
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Otázka dne: Jeli jste někdy ve Ferrari??
Já ne, ale brácha jo... Včera měl dvanácté narozky, a potkali jsme chlapa, co vlastní fakt boží červený Ferrari, a Davčovi se hrozně líbilo. No jo, je to blázen do aut... Když ten chlap zjistil, že má ty narozeniny, tak ho kousek i svezl.
To jsou jeho narozeninové dny.
Já dostanu maximálně dort a potkám babičku s veteránem...
