My Grandma Loves 1D (CZ) || n. h.✔

13 - ,,Co děláš ráda ty?" - ,,Tak různě."

~Little Things - One Direction (Piano Backing Track)~

Jen co jsme tak nějak zklidnili náš záchvat smíchu, začal se vyptávat on, a to už mi tak příjemné nebylo...

,,Co děláš ráda ty?" Tak momentálně se pokouším nemyslet na to, že na konci prázdnin nejspíš zatřepu bačkorama, pak se snažím nevšímat si toho, že v hřebenech mám čím dál více chomáčů vlasů, a pokouším se tvářit, že mi nic není, když je mi sakra mizerně...

,,Tak různě." odpovím neurčitě, a pohled zabodnu do knížky v mých rukou.

,,Ráda čteš?" zajímal se dál.

,,Občas."

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě zničeho nic. Překvapeně k němu vzhlédnu.

,,Co prosím?" nechápavě mu kouknu do očí.

,,Já jen, že před chvilkou jsi byla tak veselá a teď jsi..." bez zájmu, ignorantská, nepříjemná? ,,taková zamlklá." dokončí větu s malou dávkou nejistoty v hlase.

Očima znovu probodnu knihu a nezaujatě si prohlížím její obal.

,,Vadí ti, když se tě ptám na osobní věci? Já s tím přestanu! Jen jsem myslel, že když jsem ti řekl já o sobě, tak bys mohla říct něco málo ty mě. Ale jestli nechceš tak já to chápu. Nebudu se ti šťourat v osobním životě, hlavně už začni normálně mluvit." začne hned chlácholivě a zbrkle s omluvami.

S mírným uchechtnutím se na něj znovu podívám.

,,Občas z tebe jde strach." polkne knedlík v krku.

,,Jo. Já vím." ujistím ho, že není první ani poslední, kdo mi něco takového řekl.

Na chvilku se rozhostí ticho, během kterého nervózně tiká pohledem po místnosti, než to ticho prolomím.

,,V dětství jsem dělala moderní gymnastiku. Pořád jsem jezdila po soutěžích, vyhrávala, trénovala, dřela jako kůň, a zase vyhrávala. V patnácti mi došlo, že jsem celou dobu byla v téhle neproniknutelné bublině. Veškeré dětství jsem věnovala přípravám na soutěže místo přátelům a pubertě, tak jsem s tím pak praštila. Nemělo pro mě smysl to dál dělat. Nebyl to žádný život. Ne takový, jaký bych chtěla... No a tak jsem si prošla dospíváním, o němž mám dojem, že stále trvá, a doteď v podstatě sem tam věnuju čas hudbě. Toť vše." stručně obsáhnu své dětství.

,,Počkej... Jak se věnuješ hudbě? Hraješ, zpíváš nebo tak něco?" začne opět s dotěrnými dotazy.

S protočením očí na něj otráveně, avšak pobaveně kouknu.

,,V podstatě cokoliv. Jako samouk se učím na klavír, zpívám si, ale i skládám. A víc ze mě nevydoluješ!" řeknu rozhodně a pevně, ovšem se širokým úsměvem na tváři.

,,Dobrá, nebudu pokoušet svoje štěstí ani tvůj hněv." odvětil na to teatrálně a zvedl ruce ve znaku, že se vzdává.

,,Ty jsi ale trouba, Neele!" se smíchem ho praštím polštářem, na což vezme i on jeden a zpětně s ním lehce praští mě. ,,Nialle!" a zase jsme u toho opravování mojí výslovnosti.

,,To je fuk!" a na to započne naše soukromá polštářová bitka.

Inu, snad nikdy by mě nenapadlo, že si budu s jedním z té jejich skupiny docela rozumět. Nejspíš jsem si v hlavě udělala přehnané a špatné závěry, a ty si tak vsugerovala, že jsem s čistou myslí všem tvrdila, že to je pravda a ať se někdo opováží říct něco jiného.