Z nebe na zem ✔️

19.

Ať chtěla nebo ne, spát jí prostě nešlo. Měsíc už hlásil půlnoc, když vylezla z postele, z niž cítila Ricovu vůni, a vyšla z domu. Posadila se na schody, které vedly na verandu a spojené ruce strčila mezi kolena. Byla krásná, teplá noc. Na sobě měla jen černou saténovou košilku kousek pod zadek a čerstvý vánek jí hladil jemně pokožku. Chtěla by mít prázdnou hlavu, ale to v dané situaci nešlo. Stále přemýšlela nad tím, kde se stala chyba a jak se jí mohlo tohle stát. Proč se jí ani jeden z jejich kamarádů neozval? Že by vážně měli rádi jen ti, co mají na kontech šestimístnou cifru? Odemkla svůj mobil a sjela sociální sítě. Super, aspoň jí její chudoba přidala další sledovanost. Její sledující jí psali různé vzkazy. Některé byly povzbuzující. Cizí lidé jí nabízeli pomoc, psali pozitivní slova, jako že to zvládne a že je silná. Jiní zas, že jí to přejí, že aspoň pozná normální život, ale že stejně vědí, jak to dopadne. To byla blbost, protože to sama nevěděla. Nejhorší však bylo zjištění, že její kamarádi ji přestali sledovat. Prostě se na ni vykašlali.
„Jsi snad sova?“ vylekal jí Rice. Nadskočila a chytila se za srdce.
„A ty profesionální lekač?“
„Šlo by mi to, viď?“ usmál se. „Nádherný měsíc,“ podíval se na něj.
„Hm,“ broukla.
„Nemůžeš spát?“ drcl do ní ramenem.
„Jak bych mohla? Mám v hlavě tolik otázek. Chtěla bych to vyřešit, ale nevím jak. Jsem marná,“ zoufale vydechla.
„Nejsi, jen jsi se stala obětí finančního podvodu.“
„Jen,“ řekla tiše. „Co mám dělat, Rici?“ podívala se na něj.
„Já nevím, Nivi. Možná by ses na to měla vyprdnout a žít dál.“
„To nemůžu. Musím peníze svých rodičů dostat zpět. Nejde o to, že bych bez nich nemohla žít. Jde mi o to, že oni něco dokázali a já prostě nedopustím, aby nějakej grázl všechno zničil,“ řekla dost rozhořčeně. „Nemůže mu to jen tak projít.“
„Dobrá, ale na právníka nemáš. Nebo se ti snad někdo nabídl s pomocí?“ pozvedl jedno obočí. Neodpověděla mu, jen sklopila zrak. „Vidíš. Ale jo, něco mě napadlo. Hned zítra ráno to vyřešíme, teď půjdeme spát. Nebo aspoň ty, mně ten gauč zabijí,“ chytil se za bolavá záda.
„To je celý na hovno. Nemůžu ti jen tak sebrat pokoj, pojď,“ vstala a chytila ho za ruku.
„Kam?“ obával se.
„Do své postele.“
„Jako že bychom spali spolu? Zasmál se.
„Ne, debile. Já si beru gauč.“
„Ne, to nejde. Ten gauč je starý jako Jeruzalém. Ale můžeme přeci spát na jedný posteli. Je dost velká,“ vstal a pokrčil rameny. Nivie se na něj podezřele podívala.
„Ani se tě nedotknu, nepřitahuješ mě.“ Tak tohle přehnal. Ona přitahuje každého.
„No dovol, kdybych chtěla, tak bych z tebe udělala Pinnochia. Problém je, že já nechci,“ vyplázla na něj jazyk a vešla do domu. Jak se tak před ním nesla, Rice se zakoukal na její pozadí. Zadeček měla tedy jako malé miminko, ale ty nohy... Ty ho doslova očarovaly. Jo, stává se z něj loutka.

****

Hned z rána, když ještě všichni spali, se vydali do města. Rice přesně věděl, kam ji naviguje, ale Nivii o tom ještě neřekl. Nesouhlasila by s tím. Zastavila u budovy Státní pomoci sociálně slabým.
„Pane Bože,“ Nivie se posunula v sedadle, aby ji nikdo neviděl. Rice se jen usmál.
„Nech toho. Potřebuješ pomoct,“ rozepnul si pás.
„Ale tohle...,“ ukázala na budovu. Chtělo se jí plakat.
„Tak už vylez!“ hnal ji. Ač nechtěla, poslechla ho. Vylezla ven jako paní na výši. V elegantních šatech od známého návrháře, v botech od ještě známějšího a v brýlích, které stály víc, než její kabelka, kterou měla zavěšenou na předloktí, se podívala na budovu. Pomalu začal stoupat po schodech a pak vešla do budovy plné lidí. Smrdělo to tam, až se jí obracel žaludek. Bodejť by ne, když procházela kolem bezdomovců.
„Ty vole, to je oživlá barbie,“ pronesl jeden a chtěl se Nivie dotknou. Ta vykřikla a namáčkla se na Rice.
„Bože, ať to na mě nesahá,“ zapištěla. Bezdomovec se na ni usmál svým bezzubým úsměvem. Tvář měl snad víc špinavou než oblečení a na nose ošklivý bolák.
„Líbím se ti?“ mrknul na ni jeho soused. Ten měl aspoň jeden zub, trčící ven z úst. Vypadal jako ta čarodějnice z Mrazíka, jen v mužském provedení.
„Já chci pryč, prosím jdeme pryč,“ fňukala.
„Přestaň se chovat jako malá,“ napomenul ji Rice a začal stoupat po schodech. V druhém patře se posadili na lavičku a čekali. Tedy, Rice se posadil. Nivie z kabelky vytáhla vlhčené dezinfekční ubrousky a utřela si celou sedací plochu. Pak spokojeně usedla.
„No co?“ zeptala se, když si všimla Ricova výrazu. „Co když na ni přede mnou seděl nějaký bezdomovec a prděl do ni.“ Rice se hlasitě zasmál.
„Pokud do ni prděl, tak se to vypařilo. Je to přece jen plyn.“
„No to jo, ale stejně jsem teď klidnější,“ jen to dořekla, vyšla ze dveří nějaká žena a za ní šlo šest dětí. Velikostí od sebe byli jako schody. Ohlížela se za nimi a nevěřila tomu, že by mohly být její.
„Jdeme, děti,“ zavolala na ně. Tak byly. Všechny.
„Ty vo šest dětí. Myslíš, že si pamatuje jejich jména?“ naklonila sek Ricovi.
„Pojďte si další,“ ozvalo se z kanceláře.
„Tak prosím, jdeme řešit tvoje problémy,“ pustil ji před sebe, ale jakmile se Nivie dostala do kanceláře, zarazila se.
„Děláš si ze mě prdel?“ řekla jak Nivie, tak Frankie.
„Odcházím,“ otočila se na podpatku, ale narazila do Rice.
„Ne, potřebuješ pomoct a Frankie ti ji poskytne zadarmo,“ ukázal na rozhozenou Frankie.
„Ani omylem,“ vykřikly zas obě.
„Tohle je tvoje jediná naděje. Nemáš jinou možnost,“ přemlouval ji. A dařilo se. Nivie se podívala na Frankie, ta se tvářila identicky. Neměla radost z toho, že by se stala právním zástupcem právě téhle... No, nevěděla, jak ji nazvat.
„Neměla by ještě studovat?“ Nivie hledala výmluvy.
„Jo, to ona studuje, ale zároveň má praxi přímo tady. Je to jedna z nejlepších studentek, proto se teď bude starat o tebe.“
„A to se s mí?“ nevěřícně se podívala na Frankie.
„Jelikož jsem v posledním ročníku, tak ano. Mám svého šéfa a s ním všechno probírám a dokonce už jsem s ním byla i u soudu. Jsem jeho asistentka a mám jeho plnou důvěru, takže pokud potřebuješ pomoc, tak si sedni a drž hubu,“ mluvila o sobě s takovou pýchou, že na ni i Nivie začala hrdě koukat. Jo, byla dobrá, to se jí muselo nechat.
„Ok, jdu do toho,“ než se posadila, žas si vyčistila židli. Rice zatím počkal venku, než si ty dvě popovídaly. Hrál na mobilu hry, aniž by si uvědomil, že už to trvá hodinu. Když konečně Nivie vyšla ven, měla hromadu papírů.
„Co to je?“ založil mobil do koženky.
„Pracovní nabídky, moje výpisy z účtu, nemovitosti mého finančníka a mé rodiny. Nějaké formuláře. No, takže papíry,“ přitiskla si je k tělu. „Musím, ale říct, že mi pomohla. Ví, co dělá a dokonce mi poradila. Prodám auto a kopím si jiný, nějaký levnější. Prodám i některé svoje oblečení a najdu si práci. Jen, Rici. Je tu něco, co jsem ti ještě neřekla. Nebudu s tebou moci chodit do hotelu. Domluvila jsem se s majitelem, že to, co zaplatí on tobě, zaplatím já jemu.“
„Prosím tě, nedělej si s tím starosti. Když budeš chodit do práce, nebudeš na to mít čas,“ chytil ji kolem ramen a vedl ji ven z budovy.

****

„Rici! Rici!“ vykřikla Nivie a skočila na postel.
„Co je?“ málem z ní dostal psotník. Zrovna spal, když vletěla do pokoje.
„Mám práci,“ celá se rozzářila.
„A co jako. Já mám dvě a do jedný za chvilku jdu,“ podíval se na budík.
„Nebuď protivnej,“ začala skákat na matraci.
„Promiň, že nesdílím tvoje nadšení, ale chci ještě chvilku spát, než půjdu do práce,“ schoval se pod dekou, aby nemusel koukat na ten její šťastný obličej. Však ona brzo pozná, pousmál se.
„Já jdu taky na noční.“ A je to tady, pomyslel si.
„Nivie, vypadni. Chci spát. Pokud máma přijde na to, že máme jeden pokoj, zabije nás. Jako by nestačilo, že jsem musel jít do obýváku, než se vrátila a dělal jsem, že spím.“ Ano, přesně tohle se dělo minulou noc. Rice si byl jist, že pokud by je maminka načapala v jedné posteli, zabila by je. „Kde vůbec budeš makat?“ sundal si z hlavy deku a podíval se na ni.
„V Mekáči,“ řekla celá šťastná. Na to se Rice začal jen hlasitě smát.
„Tak to upřímnou soustrast.“