Z nebe na zem ✔️

42.

„Slyšel jsi to?“ vyletěla prudce do sedu, když ji probudil podivný zvuk ze zdola. Odpovědí jí byl jen Ricův kašel. Otočila se k němu a sáhla mu na čelo. Celý hořel. „Rici,“ pošeptala.
„Hm,“ zamumlal a zas spustil chraplavý kašel.
„Celej hoříš,“ dál mluvila tiše.
„Mami, já musím odejít ze školy,“ nejspíš blouznil.
„Já nejsem...,“
„Pokud tam zůstanu, budou z nás bezdomovci, stejně už jsem to udělal. Našel jsem si práci,“ přerušil ji. Nivie si uvědomila, že Rice nemluví jen tak ze spaní. On jí odhaluje svou krutou minulost.
„Ach, Rici,“ pohladila ho.
„Ne!“ vykřikl a škubnul sebou. „Ani se jí nedotkneš!“ kroutil hlavou ze stranu na strany.
„Rici,“ začínala o něj mít strach. Potom Rice vykřikl z plných plic a s nádechem se posadil. Chytil se za hrudník, protože ho při každém nadechnutí neskutečně pálily plíce. Celý se třásl. Studený pot mu tekl po obličeji.
„Nivie,“ spustil v tak ohromný kašel, že se z toho začal dávit.
„Pane Bože, Rici,“ ze samého strachu zapomněla na zvuky ze odspoda a snažila se pomoci Ricovi. „Sakra, musím zavolat záchranku,“ byla si jistá, že tohle bude přinejmenším zápal plic. Než zavolala pomoc, Ricovo záchvat se zklidnil. Padl vyčerpaný na záda a zavřel oči. Byl tak slabý, že okamžitě usnul.

****

Rice si nakonec v nemocnici nechali. Při vyšetření byl na půl při vědomí, ale jen ho odvezli na pokoj, zase usnul. Nivie ho proto nechala spát. Ale když už tu byla, řekla si, že se staví za Dinou. Možná že to byla marná snaha, ale něco jí tam volalo. Zazvonila na sesternu. Ohlásila se a pak, když se dveře rozevřely, vešla. Naproti jí šla jedna ze sester. Mile se na ni usmívala, ale setra měla na tváři podivný výraz.
„Dobré ráno, jdete za Dinou?“ natáhla k ní ruku.
„Ano,“ přijala ji.
„Je mi to líto, ale Dina včera v noci umřela,“ s politováním oznámila tu nemilou zprávu. Nivie stála jak sloup. Nějak se nemohla nadechnou. Něco v ní hrozně zabolelo. S vykulenýma očima se otočila a odešla. Ani se nerozloučila. Přivolala si výtah a nastoupila. Když se dveře zavřely, schovala si obličej do dlaní a rozplakala se. Dinu viděla jen jednou, ale strašně si přála jí pomoci. Udělat něco, co by jí vrátilo úsměv a život do očí. Bylo jí to líto.

****

Ještě ten den zašla do nadace. Dinina smrt jí jen utvrdila v tom, že musí udělat víc. Měla v plánu Srdíčko rozšířit. Udělat z něj něco, co bude pomáhat na vícero místech najednou. Ne jen dětem v její blízkosti, ale i tam, kde zuří války, nepokoje, hladomor. Vše probrala s několika společníky a všem se její návrh líbil.
„Jen je tady jeden problém. Pokud se chceme takhle rozrůst. Musíme najít více sponzorů. Chceme pomáhat - musíme vydělávat,“ promluvil Marty. Ten byl asi v Niviině věku. Sympatický blonďáček s modrýma očima a velmi dokonalým obličejem. Byl to takový malý Kenn.
„To je pravda. Musíme uspořádat charitativní akci, kde získáme další pomoc,“ ukázala na něj a přešla k němu. „Pomůžeš mi s tím?“
„Velice rád,“ s úsměvem kývnul. „Jako první musíme najít místo konání.“
„U mě doma,“ hned navrhla. Pokud má něco takového uspořádat, tak na místě, kde se cítí být sama sebou.
„Výborný nápad,“ byli tak zapáleni do své práce, že ani nevnímali ostatní, kteří se vypařili ven. Bylo jim totiž jasné, že ti dva k sobě nikoho jiného nepotřebují.

****

Na večer se vydala za Ricem. Přesně jak říkala. Měl zápal plic. Opět spal. Podle všeho byl pod silnými léky, které ho uspaly. Měla dovoleno se na něj jít na minutku podívat. Najednou byl tak moc zranitelný. Vzdychla nad jeho nynější podobiznou.
„Ty můj chudáčku, tolik jsi se bál, že o mě přijdeš, že jsi mi omarodil,“ políbila ho na čelo. Pohladila ho ve vlasech a znovu ho políbila. „Neboj, všechno bude dobrý,“ pošeptala mu do ucha. Lehce na něj položila hlavu a poslouchala, jak v klidu oddechuje a zároveň to v něm píská. „Stavím se za tebou zítra, ty můj hrdino,“ s polibkem na tvář se rozloučila. Ještě jednou se na něj podívala. Chtěla si ho takhle zapamatovat. Byl tak roztomilý.
Než odešla, zastavila se ještě na přijmu u Ricovi matky.
„Dobrý večer,“ pozdravila.
„Ahoj, bylas za Ricem?“ zrovna skládala nějaké papíry.
„Ano, ale neví o sobě. Mrzí mě, že kvůli mně omarodil. Ale doktor říkal, že bude v pořádku,“ opřela se o pultík a kopala nohou dopředu dozadu. „Paní Há, můžu se vás na něco zeptat?“ nervózně se kousla do rtu. Měla pocit, že z Rice by nedostala ani slovo. Přeci... Jinak by se o tom zmínil už dřív a ne jen když o sobě nevěděl.

„Když řeknu ne, stejně se zeptáš,“ usmála se. Znala Nivii už dlouho, takže v ní mohla číst.
„Tak nějak. Víte, než Rice odvezli, něco povídal. Já si nemyslím, že to byly halucinace. Myslím, že to byla jeho minulost. Konkrétně ta část, kdy opustil školu a kdy jste byla ještě týraná svým manželem,“ podívala se jí upřeně do očí. Jakmile to vyřkla, Paní Há uhnula pohledem a začala se hraně smát. Tím jen potvrdila, co si myslela. Nivie si přečetla její jméno na uniformě. Veronica. To bylo nádherné jméno. Uvědomila si, že do teď netušila, jak se jmenovala. „Veronico, mně nemusíte lhát.“ Veronica hlasitě a těžce vydechla.
„Jo, několikrát mě uhodil,“ přiznala. Posadila se a zavzpomínala na ty temné dny. „Nebylo to časté, spíš ojedinělé. Druhý den si to nepamatoval, a když ano, uměl to okecat. Víš,“ podívala se na ni. „Bála jsem se ho opustit. Myslela jsem, že to bez něj nezvládnu. I přes to vše, jsem ho svým způsobem milovala. Brala jsem jeho facky tak, že si to zasloužím, že jeho nadávky a ponižování, jsou pravdivé. Byla jsem hloupá, viď?“ s hraným úsměvem se na i podívala, ale v očích měla slzy.
„Ne, to ne vy. Veronico, uhodil někdy holky nebo Rice?“ tak moc se bála odpovědi, že se kousala zevnitř do tváře. Pokud zjistí, že Rice, nebo holky byli týráni, nepřežije to. Těm třem přeci nemohl někdo ublížit. Holky byly andělé samy a Rice... To byl ten nejhodnější kluk na světě. Jemu přeci nemohl nikdy nikdo ublížit. Jenže Veroničino mlčení Nivii ani trochu neuklidnilo. „Ne,“ kroutila zděšeně hlavou.
„Byla jsem blbá,“ Veronica se rozplakala. „Myslela jsem, že by jim nikdy neublížil. Když se pak s Ricem poprali a on ho zbil, uvědomila jsem si, že musí z domu. Naštěstí odešel sám. Prostě práskl dveřmi a už se nevrátil. Až do nedávna,“ s lítostí se podívala na Nivii, když si vzpomněla na to, co jí provedl. „Holek se nikdy nedotknul. Rice zbil jen jednou, a to když mě bránil.“ Nivii se na půl ulevilo. Dotkla se Veroničiny ruky a pohladila ji po hřbetu.
„Děkuju vám za důvěru,“ to, že se jí Veronica svěřila, pro ni znamenalo strašně moc. Byla téhle rodině zas o kus blíže. Ne, byla jí tolik blízko, že už to víc ani nešlo.