Z nebe na zem ✔️

47.

Každý zapadlý bar se stal Rivovým druhým domovem. Od pohřbu se potloukal všude možně, jen ne doma. Kašlal na rodinu, kašlal na práci, nevšímal si Nivie. Jediné, co dokázal vnímat byla prázdnota, kterou dokázal zaplnit jen Marcus. Ale ten byl mrtvý. Byl na jeho pohřbu. Stál tam vedle Nivie, své rodiny a Marcusovi rodiny. Díval se na rakev, ve které byl jeho kamarád a před očima měl obrázek jeho obličeje, když umíral. Kdyby jen přišel o několik minut dřív, nestalo by se to. Nevzal by tu zpropadenou služební zbraň, svého otce, a nestřelil by se, kvůli holce, co za to nestála. Mohl mu pomoct. Mohl by mu to vymluvit, ale on přišel pozdě. Nepomohl mu. Neudělal nic. Jen brečel a křičel na něj.

Blížily se vánoce a Nivie si ze srdce přála, aby byl s ní. Snažila se ho pochopit, ale už to trvalo moc dlouho. Truchlení, pláč, nezájem a alkohol. Hodně alkoholu, ve kterém Rice utápěl svůj žal. Prosila ho, aby přestal, aby začal žít, ale on neposlouchal. Někdy bylo líp. Pustil ji k sobě, mluvil s ní a pomiloval se s ní. Jindy ji nechtěl ani vidět. Bála se o něj. O ně. Už neměla sílu to vše zvládat. Nechtěla o něj přijít, ale on se jí ztrácel sám.
„Rici,“ posadila se vedle něj v jednou ošuntělým baru. Kývla na barmana a ten k ní okamžitě přišel. „Dám si jednu sodovku, děkuju.“ Hledala vhodná slova. Nechtěla ho vyplašit. Zas měl jeden ze svých temných dní. Nebo-li dní nasáklých lihem. Sotva udržel hlavu v zpříma, takže jí bylo jasné, že ať řekne cokoliv, nebude ji vnímat.
„Nechci, abys tu byla,“ jazyk se mu motal. To Nivii ranilo. Někdy dokázal vyslovit tak ošklivé věci, že si sama nebyla jistá, kde se to v něm bere.
„Tady, v baru, nebo s tebou?“ uchopila sklenku, co jí právě donesl barman, a napila se. Musela z krku dostat ten obří knedlík, co se jí tam usadil.
„Nivie, přestaň,“ uchechnul se.
„Ne!“ zvýšila hlas. „Nepřestanu! Chci tě zpátky, lásko,“ postavila se a vzala jeho obličej do dlaní,“ v očích se jí zalesklo. „Kde jsi, zlato?“ hlas jí podivně zaskřípal.
„Je mi takhle dobře.“ Kdyby mu nedržela hlavu, určitě by mu upadla.
„Není,“ vzlykla. „Není ti ani trochu dobře. Tohle nejsi ty, zlato,“ opřela si čelo o jeho.
„Pořád mě ještě miluješ?“ podíval se jí do očí. Těžce polkla a kývla hlavou.
„Ano, zlato. Stále tě miluju,“ skousla si rty. Zdálo se, že ten knedlík narůstá místo toho, aby mizel. „Tak bys měla přestat,“ odtrhl se od ní a otočil se zase ke své sklence. V tu chvíli, jako by někdo bodl Nivii nůž do srdce a otočil proti směru hodinových ručiček. Ta bolest byla nesnesitelná. Chytila se za ústa, že kterých jí unikl hlasitý vzlyk. Dívala se na něj v naději, že si dělá legraci, že to vezme zpět, ale ne. Její modré oči byly plné slz, které se tlačily ven. Pochopila to. Její Rice byl pryč. Nezbylo po něm nic, jen prázdná díra, jež požírá jeho city. Plná smutku se otočila, a s rukou na srdci, odešla. Nohy měla tak těžké, že je skoro nezvedla.

****

Zastavila před jeho domem. Oči měla od pláče rudé. Seděla a koukala. Něco v ní umřelo. Cítila se tak prázdná. Vylezla z vozu, Setřela si slzy a šla si sbalit svoje věci. Tady skončila. Už ji tu nic nedrží. Rice to řekl jasně. Naštěstí nebyl nikdo doma, tak nemusela nikomu nic vysvětlovat a loučit se. V rychlosti naházela svoje věci do kufru a ještě rychleji seběhla dolů. Otevřela dveře a zarazila se. Málem napálila do policisty, který se zabýval jejím případem.
„Slečno, vyděsila jste mě,“ sundal si služební čepici.
„Dobrý den, co tu děláte?“ vyšla ven.
„Vy už to víte?“ spěchal za ní.
„Vím co?“ hodila kufr do auta.
„Že jsme dopadli toho zloděje. Stěhujete se přeci domů?“ dal si ruce v bok a cuknul k ní hlavou.
„Ne, to nevím, chtěla jsem na hotel, ale když je to tak, vrátím se domů,“ alespoň nějaká dobrá zpráva, pomyslela si. „Kdo to byl?“ opřela se o vůz.
„Otec vašeho přítele,“ hned jak to vyslovil, se Nivii podlomily nohy. Jak je možné, že jí tohle nenapadlo? Mohlo jí být jasné, že ten grázl toho jen tak nenechá. „Jste v pořádku?“ přistoupil k ní, když celá zbledla.
„J...jo, asi,“ chytila se za čelo. Bože, dneska toho byl až moc na jeden den. „Co... kde je?“
„Ve vězení. Byl v podmínce, kterou porušil. Nebojte, už máte klid. Můžete domů,“ s úsměvem si nasadil čepici a odešel. Nivie ještě chvilku vydýchávala tu zprávu a pak už taky radši odjela. Nerada by natrefila na maminku, Anet, nebo Hannu. To by nezvládla.

****

Ten večer se strhla bouřka jakou ještě nezažila. Možná že příroda sdílela její pocity. Ten hněv, smutek, nenávist a lásku. Plakala do polštáře nad ztrátou svého milovaného. Plakala i pro Marcuse. Jeho vtip jí chyběl. Neuměla si ani představit, co Rice prožíval, když mu Marcus umíral v náručí. Do teď se třese, když si vybaví ten obrázek zdrceného Rice, celého od krve. Dnešek rozhodně nezvládne bez alkoholu. Sice za to Ricovi nadávala, ale ona to momentálně potřebovala, aby přežila. Nalila si sklenku tvrdého alkoholu a celou ji do sebe kopla. A znovu a znovu. Tím, že za celý svůj dosavadní život vypila jen minimum alkoholu, stouplo jí to rychle do hlavy. Chytila se za ni a zavřela oči. Už chtěla jít zpět do postele, když jí někdo zaklepal na dveře tak silně, se polekala. Přešla ke dveřím.
Koukla do kukátka. „To snad ne,“ vydechla. „Jdi pryč!“
„Otevři, prosím,“ naléhal Rice.
„Ne, jdi pryč,“ stála na špičkách a dívala se na něj do kukátka. Vypadal hrozně. V obličeji byl bledý a byl celý promočený. Sakra, bude si muset změnit heslo u brány. Ten zmetek si ho pamatuje, projelo jí hlavou.
„Nivi, prosím,“ opřel si hlavu o dveře. Bylo ticho. Jen kapky deště a rány hromů to narušovalo.
„Nemůžu přijít i o tebe. Neměl jsem pravdu. Nechci, abys mě přestala milovat. Tvoje láska, je to jediné, co mě drží při životě. Pokud přijdu i o tebe, nezvládnu to,“ plakal. „Miluju tě, lásko,“ Nivie zavřela oči a zaposlouchala se mu do hlasu. Potřeboval ji, miloval ji a chtěl ji. Ne... Chtěl zpět sebe. A starý Rice patří k Nivii. Nemohli bez sebe žít. To prostě nešlo. Zaslechla jeho pláč. Ještě nikdy ho takhle neviděla. V tu chvíli pochopila, že ani on sám neví, co se s ním děje. Odemkla a otevřela mu.
„Už nikdy mě od sebe neodháněj.“ Nic neřekl, jen se jí vrhl kolem pasu a silně ji objal. Rozplakal se jako malý kluk. Potřeboval to ze sebe všechno dostat ven. Vyplavit si oči, řvát a nadávat. Promluvit si o tom. Ale hlavně... Hlavně potřeboval ženu svého života. Ženu, jež mu byla vším a ženu, která, jako jediná, mu mohla pomoct.