Ta druhá z minulosti

1. Kapitola

1.9.1991.

Bradavice. Dnes jedu prvně do Bradavic. Teda jestli se to dá nazvat prvně. Chodila jsem tam už před tisícem let, ale asi se moc nezměnili. Momentálně trčím na nástupišti 9 a 3/4. Ta červená lokomotiva vypadá úplně stejně, jak si ji pamatuji. A kdo tedy jsem? Jsem Isabell Katherine Malfoyová, ale všichni mě teď znáte jako Astrid Lily Potterovou. Jsem sestra Harryho Pottera, který zastavil Pána zla. Abych byla upřímná, tak jsem ho zastavila já. Jen si všichni mysli opak. Ach jo.

Kufr jsem si dala do vlaku, rozloučila se s 'rodičema' a vydala jsem se najít kupé. Našla jsem ho brzy a počkala jsem na bratra s jeho kamarádem Ronem Weaslym. Upřímně moc ho nemusím, hlavně proto, že je potomek Theodorose Weaslyho. Byl to můj největší nepřítel a tehdejší Temný pán. Ale dost o něm.

Kluci přišli a po chvíli se vlak rozjel. Kluci spustili téma famfrpál a já jsem si vytáhla knihu Historii Bradavic. Půlka té knihy jsou lži. Není pravda, že mezi Zmijozelem a Nebelvírem je nenávist už od začátku. Není pravda, že Salazar Zmijozel odešel z Bradavic. To prostě není pravda. Nevím odkud to vzali.

V půlce cesty přišla paní se sladkostmi. Kluci si koupili od každého něco, ale já si koupila jen čokoládové žabky. Pak do našeho kupé vešla holka, která se představila jako Hermiona Grangerová. Ptala se nás na nějakou žábu, jestli jsme ji neviděli. Odpověděli jsme záporně a ona šla dál. Zdála se mi extrémně povýšená.

Vlak zastavil v Prasinkách. Koukala jsem, jak se změnili. Já si je pamatuji jako vesničku se dvěmi desítky obyvatel. Nastoupili jsme do loděk a přepluli jsme jezero. Já jsem se koukala na hrad, který znám jako svý boty. Nejsem pravnučka zakladatelů jen tak.

Vystoupili jsme a převzala si nás profesorka McGonagallová. Vysvětlila nám koleje a získávání bodů a pak nás odvedla do Velké síně. Před učitelským stolem stála trojnožka a na ní můj starý známý Moudrý klobouk. Ten hned začal zpívat:

,,Zdá se vám, že jsem ošklivý –
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk než jsem já
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle.
Nasaď si mně a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!"

Klobouk dozpíval a všichni začali tleskat. Profesorka rozbalila pergamen.

,,Až vyvolám vaše jméno, tak přijdete sem a já vám dám na hlavu Moudrý klobouk a ten váš zařadí do koleje. Abottová Hannah!" řekla profesorka a vyvolala první jméno. Malá holčička přišla k trojnožce a posadila se. Na hlavě měla klobouk asi dvě minuty.

,,MRZIMOR!" celý mrzimorský stůl se roztleskal.

,,Bonesová Susan!"

,,MRZIMOR!"

,,Boot Terry!"

,,HAVRASPÁR!"