20. Kapitola

1.1K 42 0
                                    

31.10.1993

Dnes je předvečer všech svatých a taky první výlet do Prasinek. Trošku mě štve, že tam nejdu, ale na druhou stranu zůstat v prázdném hradě je taky zážitek. Jen Harry má poslední týden blbou náladu. Je to ten týden, kdy jsme se dozvěděli o Prasinkách. Šla bych tam klidně na černo, ale můžou mě chytit. I když co je život bez rizika?

Je ráno a já ještě ležím v posteli. Je osm hodin a dnes je sobota. Takže si můžu připsat. Ale už mě to ležení nebaví, takže se převléknu a jdu  sama do Velké síně na snídani. Freya ještě spí a já ji nechci budit. Sedla jsem si k Nebelvírskému stolu a pustila se do snídaně. Všichni, co v síni byli, měli veselou náladu. Aby taky ne kvůli těm Prasinkám.

Dojedla jsem a odešla do knihovny. Potřebovala jsem si napsat esej do OPČM o bubácích. Je to stvoření, které na sebe bere podobu našeho největšího strachu. Já jsem před bubákem stála jednou v životě a můj strach v té době byl Theodoros Weasly jak mě zabíjí. Prostě hrůza. Otřásla jsem se nad tou vzpomínkou a šla dál. Včera jsme čelili bubákům v OPČM a já jsem zjistila, že tentokrát je můj největší strach mozkomor. Teda strach ze strachu, který se zhmotnil do podoby mozkomora. Málem jsem použila patronovo zaklínadlo, nakonec jsem se včas zarazila a použila kouzlo fungující na bubáky.

V knihovně jsem našla potřebnou knihu a pustila se do psaní eseje. Knihu jsem měla na stole pro případ, že by někdo přišel. Bylo by divné, kdyby mě viděl psát esej bez potřebné knihy. Napsala jsem poslední slovo eseje a všechno zbalila. Pak jsem si vytáhla lektvary pro sedmý ročník a začala jsem si číst. Je deset hodin a to znamená, že všichni jsou v Prasinkách, takže tady je klid. Šla jsem hradem do společenské místnosti, ale bohužel mě Buclatá dáma nechtěla pustit.

,,Jak to že nejsi v Prasinkách zlatíčko?" ptala se mě.

,,Rodiče mi nepodepsali povolení, kvůli Pettigrewovi. Chtějí nás jen chránit." odpověděla jsem ironicky.

,,Tak to je pochopitelné. A teď chceš asi dovnitř, že?" zeptala se dáma. Jen jsem přikývla.

,,Heslo je Fortuna major." řekla jsem a obraz se odklopil. Vešla jsem do společenské místnosti a šla rovnou do ložnice. Všude bylo prázdno a mě se nechtělo být ve společenské místnosti.

Byl čas oběda a já jsem se na něj vydala. Všechno jsem to rychle snědla, nechtěla jsem tam být jen s profesory. Šla jsem do šestého patra, do komnata mojí mámy. Došla jsem ke vchodu a zaměřila jsem se na ten obraz.

,,Jdeš dovnitř, viď Isi?" ptala se Maya. To je ta dívka na obraze, ale to už víte.

,,Ano, Mayo. To víš, všichni jsou v Prasinkách a já nemám co dělat." vysvětlila jsem.

,,Nemáš podepsané povolení, že? Povídá se, že ty a Harry ho nemáte podepsané. To kvůli Pettigrewovi?" zeptala se Maya.

,,Přesně. Ale jen u Harryho. U mě to je pouze záminka. Podle mě mi ho nepodepíšou nikdy." povzdechla jsem si.

,,Víš, že ti nezávidím? Nechtěla bych teď žít jak ty, Isabell. No nic. Heslo?"

,,Díky za podporu. A heslo je Stella Rosalia Zmijozel Nebelvír." odpověděla jsem a Maya se odklopila. Šla jsem po schodech dolů a přes obývák jsem se vydala rovnou do knihovny. Tam jsem si sedla a vytáhla si jednu knihu, která byla v latině. Tady jsou jak staré, tak i nové knihy. Začetla jsem se a přestala vnímat čas. Je super si zase procvičit latinu, kterou jsem se učila. Teď už se s ní nemluví a mě to hrozně mrzí. Jediný člověk, se kterým můžu mluvit latinsky je Fley. Nikdo jiný už latinou nemluví plynně.

Dočetla jsem celou knihu a podívala se na hodiny. Bylo šest. Super, čas večeře. Odešla jsem z pokojů a rozloučila se s Mayou. Vydala jsem se do Velké síně. Všichni se už vrátili z Prasinek a vesele se o tom bavili. Já jsem si přisedla k Freye.

,,Tady jsi." řekla a objala mě.

,,Taky tě ráda vidím." zasmála jsem se.

,,Tady to máš." řekla a podala mi tašku. Já jsem se usmála a podívala se do ní. Byly tam sladkosti, inkoust, pergameny a taky tričko. O to jsem se neprosila.

,,Já děkuju." řekla jsem a znovu ji objala.

,,Nemáš zač. Koupila jsem ti ho společně s Robem a Dracem. Chtěli jsme ti udělat radost." zašeptala tak, aby ji slyšela jen já. Usmála jsem se na ni a pak se s úsměvem otočila na Draca s Robem. Oni si mého úsměvu všimli a oplatili mi ho. Rty jsem jim naznačila 'děkuji' a pak odvrátila svou pozornost k večeři.

Šla jsem po večeři k Nebelvírské společenské místnosti, ale když jsem došla k obrazu, tak mě zamrazilo. Obraz byl rozškrábaný a dáma byla pryč. Dorazili i další Nebelvíři a koukali na to stejně jako já. Po chvíli se ozval hlas.

,,Nechcete mi říct, že jste všichni zapomněli heslo? Ustupte jsem primus." byl to hlas Percyho. Protlačil se dopředu a taky koukal vyjeveně.

,,Zavojte ředitele!" zakřičel Percy. No super. Brumbála vidět nemusím. Ředitel po chvíli přišel a něco říkal Filchovi. Buclatá dáma se skrývala v nějakém obraze. Zjistili jsme, že tu škodu udělal Pettigrew a my teď musíme spát ve Velké síni. Šla jsem tam, ale na chodbě narazila na Protivu.

,,No to se podívejme. Harry, Ron a Hermiona. Rád vás vidím." řekl se škodolibým výrazem. Šli totiž přede mnou.

,,Padej Protivo." řekl naštvaně Harry.

,,Mě se nechce. No tohle. Isabell, zase se vidíme." řekl směrem ke mě. Golden trio se na mě otočilo a já se snažila tvářit, že nevím o čem mluví.

,,Protivo, necháš nás projít?" zeptala jsem se mile. Protiva se, kupodivu, mile usmál.

,,No když jsi to ty, potomek golden quattra." řekl a s úsměvem odletěl pryč. Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala v cestě.

,,Tebe poslouchá." vydechla Freya, když jsme byli z doslechu.

,,Jsem jeho nejoblíbenější studentka. A potomek svých rodičů. To víš. Golden quattro byli samí průšviháři, stejně jako Poberti, ale byli lepší. Patřila tam máma, táta, můj strýc Leonidas, který si vzal tátovu mladší sestru, a můj kmotr Hyperion, což je otec Fleye. Prostě rodinka." vysvětlila jsem. Loni o prázdninách jsem jí a Robovi vykládala o celé své rodině, takže ví všechna spojení atd. Netřeba k tomu něco dodávat.

Vešli jsme do Velké síně, která teď byla vyklizená. To znamená, že tam nebyli žádné stoly. Vyčarovala jsem si spacák a dala si ho na zem. Vykouzlila jsem ho i Freye. Lehly jsme si začali si povídat.

,,Jak se sem dostal?" ptala se Freya.

,,Je zvěromág a mění se na krysu. Takže přes svou zvěromágskou podobu." vynesla jsem na povrch svojí teorii.

,,Možné to je." souhlasila Freya. Pak už jsme začali s veselejším tématem. Po čase se zhaslo a byl čas jít spát. Mě se nedařilo usnout. Já na tvrdé zemi spát nemohla. Bezhůlkovou magií jsem si vyčarovala měkkou karimatku. Lehla jsem si na ni a už to bylo lepší. Začali mi padat víčka, a tak jsem je zavřela. Po chvíli se mi konečně podařilo usnout bezesným spánkem.

Tohle je další kapitola. Jsem ráda, že se vám tenhle příběh líbí a pokračujete v něm. Opravdu děkuji za podporu. Claire

Ta druhá z minulosti Where stories live. Discover now