17. Kapitola

1K 46 0
                                    

1.7.1993

Je první den léta. Včera jsme přijeli z Bradavic. Všichni hned začali řešit zda je Harry v pořádku, vzhledem k tomu, co se dělo. Útoky přestaly už v listopadu. K mému činu se přiznal Harry. Super. Viděla jsem ten zabijácký výraz ve tváři Fleye, Roba a Freyi, když to Brumbál na poslední večeři oznámil. Díky tomu Nebelvír vyhrál školní pohár. Měla jsem toho dost. Když jsem se zeptala Harryho, co to bylo za nestvůru, tak mi řekl, že bazilišek a když jsem chtěla vědět, kde komnata je, tak mi řekl, že to vědět nemusím. Navíc on by se do komnaty nedostal, neumí hadí jazyk. Jak mě štve, že si zase připsal mé zásluhy. Že ho to baví! Pravda sice jednou vyjde najevo, ale problém je, že člověk neví kdy. Už brzo ráno jsem se sebrala a utekla do Nebelvír manor. Nepotřebovala jsem slyšet, jaký je Harry hrdina.

Otevřela jsem bránu a přes pozemky jsem šla do domu. Hned jsem šla do své šatny, abych si mohla vzít plavky a hned skočit do bazénu, ale jako první jsem šla za rodiči.

,,Ahoj." pozdravila jsem, jakmile jsem vešla do obrazárny.

,,Ahoj, zlato." pozdravila mě máma.

,,Stalo se něco?" zeptal se táta, když viděl můj výraz. Pověděla jsem jim o celém školním roce a všimla si, že se Salazar u Sienny mračil. Ke konci vyprávění už však byl v pohodě.

,,To není normální!" vykřikla máma.

,,On si fakt připsal tvé zásluhy?" ptal se táta nevěřícně.

,,Bohužel ano." potvrdila jsem.

,,To se mi nelíbí." kroutila máma hlavou. Jen jsem se usmála, rozloučila se a utíkala do bazénu. Skočila jsem šipku a už jsem byla pod vodou. Konečně jsem se mohla uvolnit a hodit starosti za hlavu. Plavala jsem po celým bazénu a snažila se myslet na jiné věci. Dnes mám v plánu probrat si celou šatnu. Mám tu hodně věcí a některé třeba už nosit nebudu.

Vylezla jsem z vody a hned šla do šatny. To víme, hned jsem byla suchá. Jsem vládce vody. Vešla jsem do šatny a hned jsem se svlékla z plavek a oblékla si normální oblečení. Pak jsem se pustila do třídění. Začala jsem tričkami. Tam jsem vyhodila tři kusy. Další byly kalhoty a kraťasy. Tu jsem nevyhodila nic. Pak sukně a šaty. Opět nic. Poslední byly boty. Tam jsem vyhodila jen ty, které mi byly malé. Následně jsem se vydala na doplňky. U nich jsem taky nevyhodila nic. Všechny pro mě měli citovou vazbu. Třeba proto, že jsem je dostala od rodiny, Fleye, Oriona, Martiny atd. Prostě od někoho, kdo byl výjimečný. Byl čas oběda a já si uvařila palačinky. Chtěla jsem něco rychlého a hlavně sladkého. A přesně to palačinky splňují.

Najedla jsem se a pak šla na zahradu. Nikdo mě přes kouzla neuvidí, takže jsem vytáhla i koště. Létala jsem a strašně si to užívala, protože James a Lily mě na to nenechají ani sáhnout. Asi myslí, že když mě budou od koštěte držet dál, tak mě nevyberou do týmu. To se pěkně spletli. Nenechám se vyšachovat ze hry. To opravdu ne.

Do domu Potterových jsem se vracela až k večeru. Vůbec se mi tam nechtělo, ale neměla jsem na výběr. Pomalu jsem přišla před dům, zasunula klíč do zámku a otevřela dveře. Zula jsem si boty a pověsila bundu. Pak jsem šla do obýváku. V něm byli naštvaní James s Lily a nechápavě se tvářící Remus se Siriusem.

,,Kde si byla?" zeptal se mě James, jakmile si mě všiml. Působil docela děsivě, ale mě to nepřipadalo. Zažila jsem větší hrůzy.

,,Venku." podala jsem strohou odpověď. Viděla jsem, jak James zaťal ruce v pěst.

,,Kde přesně?" zeptala se tentokrát Lily.

,,Byla jsem se projít po vesnici." řekla jsem a snažila se, aby to neznělo otráveně. Asi se to povedlo.

,,Chodíš se procházet pořád! To nám nemůžeš něco říct?" ptala se Lily a byla nepříčetná.

,,Ne. Kdybych se vás zeptala, tak mi odpovíte záporně. A to já nechci." pověděla jsem v klidu. Věděla jsem, že takový klid lidi vytáčí. A nemýlila jsem se. Oba byli vytočení. Remus a Sirius stáli v rohu a jen to pozorovali. Ti se mě nikdy nezastanou, vždy souhlasí s rodiči či s Harrym. A to mě vytáčelo. Nikdo se mě tady nezastane. Všichni jsou proti mě.

,,Tak když to víš, tak proč to děláš?" zařval na mě James. Já si z toho nic nedělala.

,,Baví mě to. A navíc, co bych tady dělala. Nemám náladu na to poslouchat, jak je můj bratr úžasný a co dokázal. Zvedá se mi z toho žaludek. A to vás ani nenapadlo, že se chlubí cizím peřím! On ani neví, kde komnata je a neumí HADÍ JAZYK! Jak jinak by se do ní dostal?" šeptala jsem a postupně zvyšovala hlas. Ke konci už jsem řvala. Nečekala jsem na jejich reakci a rovnou šla do ložnice, kde jsem se zamkla. Svezla jsem se po dveřích a rozbrečela jsem se. Nevím proč, ale prostě to ze mě vyletělo. Měla jsem toho vážně dost. Oni jsou snad slepí!

Pomalu jsem se uklidňovala a začala normálně dýchat. Zvedla jsem se ze země a převlékla jsem se do pyžama. Z pokoje už jsem nevycházela, nepotřebovala jsem je vidět. Zvlášť po tom mém výbuchu. Takhle jsem na nikoho v životě nevyjela. Dokonce ani na Theodorose Weaslyho a to je co říct.

Přestala jsem to řešit a lehla si do postele. Teď by se hodilo jít do vany nebo bazénu, ale abych mohla do vany, musela bych jít ven a to v žádným případě. Koukala jsem z okna a přemýšlela. Bohužel se ozvalo zaťukání. Nešla jsem otevřít, takže dotyčný použil Alohomora. Nepoužila jsem lepší zabezpečení, protože bych to pak musela vysvětlovat. Dovnitř vešel Remus a Sirius. Snažila jsem se je ignorovat, ale oni se nenechali.

,,Astrid." promluvil na mě Remus, ale já se neotočila.

,,Nechte mě." zašeptala jsem a doufala, že odejdou. Nepovedlo se.

,,Můžeš mi říct, co to bylo?" zeptal se Sirius. Až teď jsem se na ně otočila.

,,Vybuchla jsem. Je toho teď na mě moc." pořád jsem šeptala.

,,Můžeme ti s něčím pomoct?" ptal se Remus. Zakroutila jsem hlavou.

,,Maximálně kdyby jste mi vyměnili rodiče a bratra. Spousta mých problémů souvisí s tímhle. A hlavně tady nic nesmím." tentokrát jsem mluvila trochu hlasitěji, ale pořád jsem šeptala.

,,Tak s tímhle ti nepomůžeme." povzdychl si Remus.

,,Já vím. A nesnažte se. To je hold můj osud. Být ta úplně poslední. Zatracená věštba." řekla jsem a poslední větu zašeptala. Doufala jsem, že to neslyšeli.

,,Všichni tě máme rádi, Astro." snažil se mi to Sirius vyvracet.

,,Otevři oči, Siriusi a pak uvidíš pravdu. No nic. Nechte mě spát. To víte, zítra jdu navštívit Freyu a odtud to je dobrých patnáct kilometrů. Já tu totiž nesmím mít kamarády, takže když je chci vidět, musím já za nimi." utrousila jsem kysele a přestala se jim věnovat. Měli překvapený výraz.

,,V jakém světě žiješ, Astrid? To nejsi ráda za svojí rodinu?" zeptal se Sirius. Já se na ně otočila a ušklíbla jsem se.

,,Za tuhle? Ne!" vykřikla jsem až kolem mě proudila moje magie. Rychle jsem se zklidnila a magická energie zmizela.

,,Nevíš o čem mluvíš! To já měl hroznou rodinu." kroutil hlavou Sirius.

,,Tak já nevím. Tebe mučili. Po mě řvou a nic nesmím. Nic! Já jsem tady ta úplně poslední. Ta, co může za všechno, ta co všem jen přidělává starosti. Neznáte mě. Nikdo. To i kouzlo dolor je lepší než rodina, která tě bere jako přítěž! To ale vy neznáte!" zařvala jsem jim do obličeje a násilím je dostala z pokoje a zavřela. Zamkla jsem silnými bezpečnostními kouzly a pak si lehla. Neměla jsem náladu na to je vidět. Už toho je prostě moc.

Chvilku jsem ještě přemýšlela. Pak už jsem se propadla do sladké tmy, kde není tahle rodina a ani žádné problémy. Prostě ráj.

Tahle kapitola se mi psala strašně lehce. Měla jsem ji dlouho promyšlenou a pak se psala fakt snadno. Upřímně, nechtěla bych tohle zažít, ale mám něco podobného s přáteli. Takže vím, o čem píšu. O tom, když se cítíte sami a víte, že vám nikdo nezná. Ten pocit samoty nepřeji nikomu. Takže snad máte někoho na koho se můžete spolehnout. Toď vše k téhle kapitole. Claire

Ta druhá z minulosti Where stories live. Discover now