Brumbálova dcera

XL.

Jen co jsme vyšli ven na chladnou zasněženou ulici, opanovala nás perleťová záře s nádechem světle růžové. Oba jsme na sebe poněkud zmateně pohlédli a ve stejnou chvíli se usmáli, což znamenalo jediné - jdeme za tím světlem. Ani to pořádně nedovedu popsat, ty chvíle, kdy jsme se společně vesele předbíhali v omšelých uličkách Prasinek a klusali za tou zlatavou září. Nevnímala jsem, kudy a kam to vlastně běžíme, celý můj svět, celý můj vesmír byl on, na ničem jiném mi nyní ani za mák nezáleželo. 

Zastavili jsme se až - k mému překvapení - u Chroptící chýše. Značně udýcháni mlčenlivým, ale usměvavým během jsme stanuli vedle sebe, přičemž se našim očím otevřel nádherný pohled na ponurou Chroptící chýši ozářenou posledními zlatě perleťovými paprsky zimního slunce v růžovém červánkovém oparu. Byla to nádhera. 

Harry jen tiše vydechl úžasem a bez jakýchkoliv okolků či zdráhání se posadil do bělostného sněhu, jenž pokrýval vše okolo nás a nyní se v tom skvostném světle nazlátle leskl. Sledovala jsem jej nechápavým a překvapeným pohledem. „Co to děláš?" vyplulo z mých úst společně s obláčkem bílé páry. „Dívám se na západ slunce, protože něco tak krásného se jen tak nevidí, víš?" obrátil se ke mně a rukou v tenké černé pletené rukavici poklepal na zasněžené místečko po jeho boku. 

Mám jít? Mám si sednout vedle něho?

Jasně, proč by sis tam nesedala? Copak ti vadí sníh?

Ne, o to tu teď ani tak nejde, na sněhu mi nezáleží, spíš...mám strach.

Z čeho, prosím tě?

No...já ti vlastně ani nevím, ale...Nervózka se vrací - zase mám sucho v krku a klepou se mi ruce.

No a co? Copak to vadí?

Ne, ale...

Ale? Prostě tam jdi a sedni si, vždyť o nic nejde, je to jen kluk, člověk jako ty.

Když já nevím...

Neváhej a jdi, než to slunce zapadne úplně.

No dobře...

A tak jsem po menší debatě sama se sebou tiše dosedla na studené sněhové místo vedle Harryho a sledovala s ním tu nádhernou scenérii. 

Vtom jsem náhle pocítila něco, co jsem snad ještě nikdy necítila; bylo mi neuvěřitelně smutno, ale ne snad proto, že bych byla jen s ním sama nebo tak, prostě mě mrzelo, že jsem mu lhala o svém pravém tátovi. Už mi došlo, že jednou mě bude muset zabít ať už bude chtít či ne, protože jsem dcerou Pána zla. Byla jsem pro něj nyní potenciální hrozbou, ztělesněním vraha jeho rodičů, jeho životním prokletím. Cítil se zodpovědný za činy mého odporného otce. 

V tu chvíli se mi to všechno zdálo tak strašně nespravedlivé, že musím mít za tátu Voldemorta, že jsem žila celý život ve lži a že Harry, jediný člověk, který je na mě hodný, rozumí mi a nelže mi mě musí jednou zabít. Bylo to jako špatný vtip, jako čirá ironie osudu. Život je krutý...

Ani jsem si neuvědomila, že se mi po horkých rudých tvářích svezla chladná průsvitná lesknoucí se slza, za ní druhá, třetí a rázem jsem se rozplakala. Nedovedla jsem to ovládat, ostatně jsem se o to ani nepokoušela, nemělo to cenu. 

Harry si toho brzy všiml se upřel na mne své starostlivé zelené oči. „Co se děje? Proč brečíš?" Řekl to s takovou něhou a náklonností, až mi to málem vyrazilo dech. Překvapilo mě, že se o mě tolik strachuje. „To nic, to nic, jen..." Mohutná vlna vzlyku mnou zatřásla a já musela na okamžik umlknout, čímž jsem získala čas na promyšlení toho, co vlastně řeknu. 

Chtěla jsem mu konečně sdělit pravdu, to, že můj otec je jeho největším nepřítelem a vrahem jeho rodiny, ale bála jsem se, že ho tím urazím a navždy tak ztratím toho jediného člověka, co mi na světě ještě zbyl. 

Pravda sice bolí, ale je neměnným faktem, není falešnou lží, říkala jsem si. Ale vzpomeň si, jak to dopadlo s Brumbálem, oponovala jsem si. 

Už už jsem se chystala něco říct a přerušit tak nastalé plačtivé ticho, avšak můj starostlivý společník mne přeběhl: „Nemusíš plakat, jsem tady s tebou," a mile se usmál. Náhle jsem pocítila jeho dlaň navlečenou v rukavici na svém rameni a srdce se mi rozbušilo. Co se to zase děje? Bylo to, jako bych právě doběhla Maraton, jako bych oběhla celý svět, tak mi bušilo srdce. „Tak...to je od tebe moc hezké," zmohla jsem se na tak prostou a hloupou odpověď, ale Harry pokračoval, jako bych nic neřekla. „A rád bych s tebou byl i déle a víc, víš, jsi moc fajn holka a..." Jeho hlas jej zrazoval a on ztrácel slova, dech i ten milý tón hlasu, jenž se přeléval v nervózní koktání. Nevzdal se však a po hlubokém nádechu pokračoval ve svém monologu: „A abych řekl pravdu, už od první chvíle, co jsem tě potkal, jsem věděl...jsem cítil, že nejsi jako ostatní holky. A nejde o tvoje schopnosti, o tvůj vzhled nebo tak. Líbí se mi to, jaká jsi, jako celek, líbíš se mi tak, jak jsi a mám tě rád...možná trochu víc než ostatní holky. No, mnohem víc než ostatní. Ty jsi jiná, jsi jedinečná, jsi kouzelná a já...rád bych, abys věděla, že...že tě miluju."

Těmito slovy mne dokonale odzbrojil. Slova miluju tě zněla z jeho úst úplně jinak než z úst ostatních. Nikdo je nikdy nevyslovil s tolika emocemi, s tak hlubokým citem. Přesto jsem však stále plně nechápala jejich význam, takže jsem na něj zůstala jen hloupě civět, na rudých lících mi tiše usychaly slané slzy.

A pak se to stalo. Pak udělal to, čím dokonale změnil můj život. Pomaloučku se ke mně naklonil a přitiskl své rty na ty mé. Zprvu jsem netušila, o co jde, co to má znamenat a co mám dělat, ale po pár vteřinách jsem ztratila chuť a sílu nad tím jakkoliv přemýšlet. Nezáleželo na tom, vedl mě a já mu věřila. 

Ze začátku jsem i přes svou bezhlavou odvahu trochu tápala a jeho obratný jazyk v mých ústech mne poněkud vyděsil, ale podvolila jsem se a vše po něm zopakovala. A pak už jsem jednala zcela bezmyšlenkovitě, automaticky, jako bych přesně věděla, co mám dělat. Něžně jsem si ho přitáhla k sobě a položila svou pravou ruku na zátylek, levou pak lehce přejela po vystupující lince jeho dolní čelisti. Naše prochladlé rty se třely o sebe, jazyky se objímaly stejně jako naše těla. A teprve v tu chvíli jsem pochopila, co je to ta láska.

Tohle byla láska. Ne to, co jsme dělali, ale jak a proč jsme to dělali. Proč jsem se od něj jednoduše neodtrhla a neodešla? Proč jsem s ním šla do Prasinek? Proč jsem s ním vůbec zůstala v Bradavicích přes Vánoce? Protože jsem ho celou tu dobu milovala, ale nevěděla jsem o tom, nedovedla jsem to, co jsem k němu cítila, pojmenovat. Žádná hloupá Nervózka, ale láska. 

Lidé často pomíjejí mnoho věcí jen proto, že je nedovedou pojmenovat. Mají pocit, že jsou natolik nepotřebné a hloupé, protože pro ně nenacházejí ta pravá slova, jež by je správně popsala, a proto je ignorují, někdy i zavrhují. Ale právě tyto věci bývají v životě těmi nejkrásnějšími a nejdůležitějšími.