Brumbálova dcera

XXII.

„Co se to tady děje?!” křikla na nás nazlobeně a my všichni okamžitě ztichli.

McGonagallová byla štíhlá vysoká paní ve středních letech, lesklé černé vlasy nosila stažené do tuhého uzlu a všechny nás útočně pozorovala přes kulaté brýlky. Působila na mě dost upjatě a zásadově, jako lodní kapitán.

„Prosím, paní profesorko, já se jen ptal -”
„No to teda neptal! Urazil jsi ji!”
„Ne!”
„Ale ano!” hádali se Harry a Draco a vrhali po sobě nevraživými pohledy.
„Tak dost!” zarazila je Minerva a do tváře se jí náhle vkradl překvapivě smrtonosný výraz.

Draco vrhl na Harryho polekaný pohled a zdálo se, že lituje své drzosti a neomalenosti - možná si v tu chvíli myslel, že jsem kvůli tátovi nějaký učitelský miláček nebo tak něco.

Harry však jeho pohledu unikl tím, že se hrdě podíval na mě - a já se stala opět obětí staré známé Nervózky; ztratila jsem veškerý hlas, žaludek se mi stáhl a v krku mi nebezpečně rychle vyschlo.

Konečně to napjaté ticho přerušila profesorka a odpověděla tak na dychtivou otázku v očích nás všech, přestože její odpověď byla poněkud vyhýbavá: „Chlapci, po hodině si to ještě vyřídíme s panem ředitelem.”

Její přísný hlas se rozléhal mezi stropními klenbami rozlehlé třídy a podivené pohledy všech přítomných skončily na Malfoyovi a Potterovi.

Nikdo si mě konečně nevšímal, konečně jsem byla jen zrkno písku v poušti, jen kapka vody v moři. To se ale za pár okamžiků změnilo, když McGonagallová vyslovila mé jméno.

„Lilly?” Tiše a pomalu jsem k ní vzhlédla. Moc dobře jsem odhadla, že tímto jediným slovem ze mne udělala magnet na pozornost všech ostatních, což mě dost vyvádělo z míry.

„Po hodině půjdete s panem Potterem a Malfoyem do ředitelny také. Myslím ale, že pro tebe to bude mnohem jednodušší než pro tvé dva povedené kolegy,” pousmála se a já měla pocit, jako by ta přísná, zásadová, neohrožená a nebojácná profesorka náhle změkla při pohledu na mě, na mé husté zrzavé vlasy spadající mi nyní trochu přes obličej a na mé zelené oči, jež pod vlivem Nervózky ztratily všechen lesk.

„Dobře,” pípla jsem s vypětím všech svých skomírajících sil a bolestně se usmála, abych potlačila horké slzy hrnoucí se mi do očí. Chtěla jsem odejít, zavřít se u sebe doma v pokoji, schovat se do mé velké šatní skříně naproti oknu a rozplakat se. Cítila jsem, že tohle jen tak nezvládnu...

„No nic, zábava skončila, mí drazí studenti, a ač jsme letos začali trochu nabroušeně, věřím, že se po celý rok budete těšit z nově naučených kouzel,” promluvila opět Minerva jako by se nechumelilo a snažila se nás donutit zapomenout na to, co právě proběhlo.

„Začneme kouzly, která jsme se učili již v prvním a druhém ročníku. Kdopak nám některé z nich připomene? Slečna Grangerová?” pousmála se směrem k zrzce a mně poprvé za celou dobu problesklo hlavou: proč jsou tady Hermiona a Harry, když jsou ve třetím
ročníku?

„Ginny?” šeptla jsem směrem ke své spolusedící, „Co tady dělají Harry a Hermiona? Vždyť jsou ve třetím, ne?” Přestala jsem vnímat, co se děje okolo mě, bylo mi jedno, že Hermiona právě předvádí kouzla, jež bych už vlastně měla umět. Nezáleželo mi na tom, teď jsem lpěla pouze na odpovědi na mou otázku.

„Druhý a třetí ročník mají přeměňování společně, protože třetí je vlastně opakování toho druhého. Brumbál to tak udělal, aby se studenti mohli učit od sebe navzájem,” objasnila mi situaci Ginny, aniž by mi věnovala sebemenší pohled; pozorně sledovala Hermioninu hůlku, jež ve vzduchu opisovala všemožné kruhy a smyčky, přičemž se z průzračné lesklé sklenice na katedře náhle stala malá šedivá myška.

To by se líbilo Percimu líbilo, pomyslela jsem si a rukou si zakryla ústa, abych co nejvíce potlačila náhlý nevysvětlitelný příval smíchu, bohužel se mi to příliš nepodařilo.

„Hej, Lilly, zmlkni,” napomenula mne šeptem zrzka po mém boku a aniž by mi věnovala jediný pohled mě lehce šťouchla do pravé paže. „Au,” pípla jsem neustále bojujíce se smíchem. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, má vzpomínka na Percivala přece nebyla tolik vtipná.

„Z. M. L. K. N. I.” Tentokrát se Ginny otočila přímo ke mně a propálila mne nenávistným pohledem. Tady končila veškerá legrace.

Dobře, Lilly, uklidni se, to je v pohodě, dobrý, už žádnej smích, jasný?

Pokoušela jsem se nějak uklidnit, ale to už si mé neposednosti všimla profesorka. „Lilly?” vyslovila opět mé jméno, tentokrát jej však takřka vyplivla na dřevěnou podlahu místnosti a jasně tak dávala najevo, že jsem v pěkném průšvihu.

„Ano?” odvětila jsem poněkud drze, málem bych zapomněla, jak moc bývám před ostatními lidmi nervózní. „Pojď prosím k tabuli, zopakuješ to, co nám před chvílí ukázala tady slečna Grangerová,” pousmála se, ale už to nebyl ten medový úsměv, jimž zachraňovala začátek hodiny, za tímto se skrýval sarkasmus a škodolibost, což jsem jasně vycítila a na rukou mi rázem naskočila husí kůže. Poprvé jsem z McGonagallové měla doopravdy strach.

„Ehm, a jaké to bylo, prosím?” Vážně jsem to netušila, nedávala jsem příliš pozor na to, co se děje před tabulí, a tak jsem se to snažila nějak zjistit - a tahle otázka se mi zdála jako nejrychlejší řešení.

Znovu jsem na svém těle cítila palčivé pohledy svých spolužáků a chtě nechtě jsem se zarděla. „Zkuste z této sklenice udělat myš, prosím,” pokynula mi profesorka směrem ke katedře, kde se již leskla vysoká průzračná sklenice, na chlup stejná jako ta první.

Hlasitě jsem na sucho polkla; ve třídě nastalo takové ticho, že jsem měla pocit, že to museli slyšet všichni. Pomalu jsem předstoupila před třídu, prsty mé pravé ruky pevně svíraly mou věrnou hůlku. Minerva poodstoupila od katedry a dala mi tak najevo, abych se předvedla, abych tedy ukázala co já, Brumbálova dcera, dokážu.

Tak jo, Lilly, udělej tátovi dobré jméno. Jo, holka, ty to zvládneš, jasný?

Zhluboka jsem se nadechla a mimoděk se rozhlédla po třech řadách lavic: všichni mě napjatě sledovali, nejvíce však Ginny a Harry. V tu chvíli jsem na jazyku pocítila starou známou pachuť Nervózky, tentokrát ji však něco potlačilo. Netušila jsem, co to je, ale tenhle pocit jsem neznala, dával mi nepředstavitelnou sílu a kuráž.

Našeptával mi: „Tak do toho, přistup blíž k té sklenici a udělej to. Vždyť ty to kouzlo moc dobře znáš!”

Odtrhla jsem svůj poplašený pohled od napjatých tváří ostatních a vydala jsem se dvěma svižnými kroky ke sklenici, jež se zlověstně tyčila na dřevěné katedře před tabulí a všemi směry odrážela zlatavý pruh slunečního světla, jenž sem dopadal z velkého okna v protější stěně.

Sebevědomě jsem natáhla ruku směrem k té blyštivé nádobě, nikdo ani nedutal. Pomaličku jsem zlehka položila špičku své hůlky na pozlacený okraj sklenky a z plných plic jsem vyřkla ta dvě slova: „Ferra verto!” a třikrát jsem na pohárek letmo poklepala.

V tu chvíli se ze skleněné číše opravdu stala šedavá myška a polekaně se rozběhla po podlaze, nikdo si toho ale nevšímal. Všichni byli ohromeni tím, co se právě stalo.

Hrobové ticho však přerušil podivný zvuk patřící nejspíše školnímu zvonku.