Brumbálova dcera

I.

Na dřevěné dveře mého pokoje někdo silně zaklepal. Bylo mi naprosto jasné, že je to můj otec, starý vousatý pán, kterého všichni považují za světového hrdinu, vychvalovaného na každém rohu - a on zůstal jen u ředitele té podivné kouzelnické školy, o které mi pokaždé vyprávěl, když jsem byla mladší. Milovala jsem jeho příběhy o tajemném Harrym Potterovi, bojujícím o svůj holý život s všelijakými bytostmi.

Táta vždy říkal, že je to obyčejný chlapec bez rodičů, které zabil ten Pán zla, jehož jméno se nesmí vyslovit. My mu doma ale vždycky říkali jménem, jako každému jinému kouzelníkovi - Voldemort.

„To jsem já, zlato, otevři mi prosím. Něco pro tebe mám..." Jeho hlas zněl dnes poněkud nadšeně. Co se asi děje? Nemotorně jsem vstala z postele, na které jsem až doposud ležela a šla mu jako vždy neochotně otevřít zamčené dveře. „To jsem rád," spustil, jen co mi pohlédl vesele do očí, „že sis nedala tak na čas jako vždy. Dnes je totiž tvůj velký den!" V očích mu plály jiskřičky štěstí a mládí, které již nechal dávno za sebou - táhlo mu už mnoho let přes stovku.

„A co se děje?" otázala jsem se opatrně, děsíce se toho podezřele veselého tátova výrazu. „Dnes dostaneš svou vlastní hůlku!"
A co s ní jako budu dělat? „Tak to je skvělé ale... já neumím kouzlit," nuceně jsem se pousmála, tátovy oči ale neztrácely lesk a jiskru.

„Nastoupíš do Bradavic. Hned prvního září."
No super, budu na škole, kde je ředitelem můj vlastní táta! Skvěle!
„Ale tati já... musím tam?" Najednou se mi žaludek podivně sevřel strachem. Nechtěla jsem tam ven mezi ostatní kouzelníky. Co když se mi budou smát? Nejsem na nic dobrá... A navíc jsem nikdy na žádné škole nebyla, nevím, jaké to je mezi ostatními. Táta mě ven nikdy moc nebral...

„Ale no tak, to zvládneš, budu tam celou dobu s tebou," chlácholil mě vesele a já jen zaslechla šustot jeho dlouhého stříbřitého pláště - pro něco pod něj sáhl. To zase bude něco... „Tak, tady je ta hůlka!" V natažené ruce pevně svíral dlouhou tenkou hůlku, přičemž okolo její rukojeti se pevně ovíjely jeho dlouhé tenké prsty. „Zkus si ji!"

Opatrně jsem si od něho hůlku vzala a podezřívavě si ji prohlížela. „Zkus s ní máchnout," radil mi polohlasem táta, ve tváři mu planulo nadšení, jaké jsem u něj ještě neviděla. Máchla jsem tedy tím dlouhým úzkým kouskem dřeva a čekala, co se bude dít. Ale nic. Nic se nepohnulo, nic se nezměnilo, jen jsme na hůlku oba tupě zírali a čekali. „Nic," špitla jsem opatrně a pohlédla na tátu. „To nic, tohle byla jen zkouška," mávl rukou a hůlku mi jemně vytrhl z ruky, „já si to myslel..." Viditelně se zamyslel, upřeně hledíce na kousek dřeva v jeho dlouhých prstech.

„Tak proč jsi mi ji dával?" zarazila jsem se a nechápavě nad tím vším kroutila hlavou. „Víš, s hůlkami je to těžké," začal táta pomalu, bylo mi jasné, že tohle bude na dlouho. „Hůlka si vybírá kouzelníka. To znamená, že spolu musíme do Příčné ulice k Olivanderovi a vybrat ti tu pravou." „Tak proč jsi mi tedy dával tuhle?" nechápala jsem stále. „Abych zjistil, jestli vůbec kouzlit umíš, i když je to celkem pravděpodobné," pousmál se drobně.

„Ale já... neumím kouzlit, tati," sklopila jsem trochu zpytavě oči. „Já vím, jde o to, jestli vůbec dovedeš kouzla ovládat, cítit je," vysvětloval jako vždy klidně a pomalu, měl se mnou pokaždé obrovskou trpělivost. „A jak to poznám?" zvedla jsem oči a přišpendlila svůj pohled na hůlku, se kterou si táta neustále pohrával v prstech, nespouštěje ji z očí. „Cítila jsi v ruce mravenčení, když jsi hůlku držela? Nestává se ti, že když se rozzlobíš, rozbíjí se okolo tebe věci?"

Zamyslela jsem se: je pravda že se rozčiluji docela často, už jsem takto rozbila mnoho věcí a s tím mravenčením...těžko říct...
„Asi ano," řekla jsem zamyšleně, hůlka mě najednou velmi přitahovala. „Skvěle! To znamená, že zítra se hned ráno vydáme k Olivanderovi koupit ti hůlku a jiné školní pomůcky. Vše se zítra dozvíš," dodal, když si všiml mého opět nechápavého výrazu. Usmál se, šibalsky mrkl a i s hůlkou v ruce opustil místnost.