Brumbálova dcera

XIII.

Jen co celý dlouhý funící vlak s kvílením brzd zastavil, vyhrnuli se ze všech kupé nedočkaví studenti i se svými kufry a taškami. Až teď mi znovu prolétlo hlavou, že nemám žádná zavazadla.

„Kde máš kufr?" zeptala se mě upocená Abby, lopotící se s kufrem nahoře na polici nad sedadly. „Žádný nemám," špitla jsem nervózně; jak jsem jen mohla zapomenout na kufr? A na Perciho? Určitě teď sedí doma v kleci a marně mne vyhlíží z okna, ale já se nevrátím...

„Jak to myslíš, že nemáš?" zarazila se Ginny, „každý má svůj kufr. Máš v něm přece knihy, oblečení a hůlku. Bez něj -" „Já vím," umlčela jsem ji rázně a bez dalších okolků jsem vykročila ven z našeho kupé.

Už už jsem stála na uzounké chodbičce vedoucí celým vagonem až k východu, když jsem se otočila na všechny tři dívky a houkla přes rameno: „Tak jdete?" Všechny přikývly a i se svými zavazadly se vydaly za mnou.

Po tom, co jsme se úspěšně protlačily davy studentů až ven z vlaku, zjistily jsme, že na okolí mezitím padla hustá tma, ve které jen zářily lucerny na vysokých kůlech. Tváře nám ovanul chladný vzduch a vehnal nám do očí pár slz.

„Prváci! Prváci ke mně!" rozléhal se temnotou hluboký hlas. Když jsem vzhlédla vysoko k černé, již hvězdami poseté obloze, našla jsem i majitele tohoto hlasu; gigantický obr, svírající ve své mohutné tlapě jednu z luceren, hlavu i bradu porostlou tuhými zacuchanými vlasy a vousy.

Mám jít ale s prváky nebo s druháky? To byla otázka, na kterou jsem neznala odpověď. Mám přece nastoupit do druhého ročníku, jak řekl táta. Jsem tady ale první rok...

„Tak jdeš?" ozvalo se za mými zády. Amy, Abby i Ginny již byly na cestě někam, kde jsem to neznala, někam do tmy, kam šli i ostatní kromě prváků, srocujících se u velké obrovy nohy.

Kam tedy? Cítila jsem na sobě pohledy jak všech třech dívek, tak i některých prváků, ale hlavně obrovitých tmavých očí, shlížejících na mě z nebeské výše. „Děje se něco, holka?" zavolal na mě obr. „Já...já..."

Ještě než jsem ze sebe cokoliv dostala, odvětil si sám: „A hele, nejsi ty ta malá vod Brumbála? No jo! Ty máš jít s druhákama, tam k těm vozejkům, však vona ti to Ginny ukáže," mrkl na zrzku a ta jen přikývla. „Jasně Hagride, ale teď už musíme jít," vzala mě rázně za ruku a odtáhla na cestu, po které již kráčel brebentící dav studentů mířících do tmy.

„Kdo to byl?" zeptala jsem se Ginny, jen co jsme se vzdálily od obra a krčící se skupinkou nováčků u jeho nohou. „Jen Hagrid, klíčník a šafář," ujasnila mi věc Ginny, „je milý, určitě si ho taky oblíbíš. Má moc rád kouzelná zvířata." „Někdy až moc," namítala Amy, ale Ginny se jen usmála: „Však on to s nimi myslí dobře."

Za takto veselého rozhovoru jsme dorazily až k velké kovové bráně, u níž stál malý mužík s knírkem, který mi připomínal skřety z Gringottovy banky.

„Jméno?" vyštěkl na nás všechny, jako by šlo o život. „Weaslyová. Ginny," kývla zrzka a mužík si ji kamsi napsal. „Užijte si školní rok slečno Weaslyová," usmál se pokřiveně, hned ale nasadil vážnou tvář.

„Další!" „Jonathanová. Amy," pokračovala blondýnka a následovala Ginny. Hned na to se ohlásila Abby a přišla řada na mě.

„Jméno?" otázal se mě mužík nevrle, jako všech ostatních. „Brumbálová. Lilly," řekla jsem nejistě a už už jsem pokračovala za ostatními, když se mužík zarazil a podíval se na mne přes okraj svých kulatých brýlí nejasným pohledem.

„Brumbálová?" Přikývla jsem. Jen se poškrábal na bradě, něco si poznamenal do svých lejster a řekl bez dalšího zájmu: „No běžte běžte, nemám na vás celý den!" načež jsme všechny nastoupily do jednoho z vozíků, které jely, aniž by je cokoliv táhlo a vyrazily jsme směrem k Bradavickému hradu.