Brumbálova dcera

II.

Tu noc jsem nemohla spát, stále jsem přemýšlela nad tím, kdo je ten tajemný Olivander a jak si mě ta hůlka vybere; je to přece jen kousek bezcenného dřeva, jak má asi poznat, kdo jsem?

Měsíc na temné obloze zářil v úplňku a vrhal na dřevěnou podlahu mého pokoje kužel mléčně bílého světla. Sledovala jsem, jak jemně se světlo plazí po jednotlivých předmětech poházených jen tak po pokoji a jak jim dává úplně jiný vzhled. Snila jsem o tom, jak budu jednou čarovat jako táta; nebudu muset nic dělat, o vše se postará hůlka...

Jen co jsem usnula a ponořila se do říše snů, probudilo mě hlasité a rázné bušení na dveře, doprovázené radostným hlasem táty: „Vstávej Lilly! Jedeme do Příčné ulice!"
Příčné ulice? Co to je? Pomalu jsem se vysoukala zpod peřiny a mimoděk vyhlédla z velkého okna hned vedle mé postele. Za jeho sklem již zářilo vysoko na obloze zlatavé slunce a svými mocnými paprsky probouzelo zelenou přírodu zpět k životu.

Došourala jsem se k vysoké skříni na druhém konci pokoje a vytáhla z ní nějaké oblečení; nebylo to nic pestrého, jen dlouhý černý hábit sahající mi až po palce u nohou s kuželovitou kapucí a dlouhými zvoncovitými rukávy. Nebylo to nic moc, neměla jsem tento typ oděvu ráda, ale vzhledem k tomu, že můj táta také nikdy nic jiného nenosil, musela jsem se oblékat jako on.

Převlékla jsem se tedy, rozčesala si dlouhé husté zrzavé vlasy splívající mi až po ramena a vyčistila si své bílé zuby. Následně jsem vyšla na chodbu před mým pokojem a seběhla schody dolů do kuchyně, odkud se již linula sladká vůně mých oblíbených lívanců.

„Lívance!" vykřikla jsem vesele a dětsky přiběhla k tátovi, který jen několika mávnutími hůlky vytvářel tu voňavou pochoutku. Jen co si mě všiml, hodil po mně veselým pohledem a pousmál se.
„Pořádně se najez, čeká nás dlouhý den," kývl hlavou a rázem na stole přistál talíř plný voňavých placiček. Vrhla jsem se hladově ke stolu jako šelma a jen co jsem dosedla na židli, už jsem se ládovala tím výborným sladkým pokrmem. Milovala jsem tátovy lívance už od mala; říkával mi, že Harry Potter je má také rád.

A vypadá ten Harry Potter opravdu tak, jak mi o něm táta vyprávěl?
Táta vždy vyprávěl, že je to malý veselý chlapec, dívající se na svět přes kulaté brýle, na čele že se mu skví rudá jizva ve tvaru blesku a vlasy že má stejně neposedné jako jeho otec James Potter. Také je jen o rok starší než-li já a v září nastoupí do třetího ročníku; třeba budu ve stejné koleji jako on!

„Tak jak ti chutná?" zeptal se mě s úsměvem táta, přisedaje si ke mně a ochutnávaje také, „já si myslím, že jsou dobré." Hlasitě zamlaskal a vychutnával si každý kousek. „Já taky," odvětila jsem s plnou pusou, taktéž s úsměvem. „Tak se hezky najez, za chvilku půjdeme." Na ta slova vstal, plášť mu zašustěl a dlouhé vousy jen zavlály.

„A jak se tam jde?" tázala jsem se napjatě, tato otázka mi vrtala hlavou nejvíce. „Však uvidíš, najez se a uvidíš," mrkl táta a začal si vyčarovaným hřebenem pročesávat dlouhé stříbřité vousy. Ihned jsem položila poslední lívanec, otřela si ruce a dychtivě vstala. „Jsem připravena!" vyhrkla jsem rozdychtěně a postavila se před tátu. Ten se opět pousmál, moc dobře chápal o co mi jde.

„Tak dobrá, jdeme." „A kam?" podivila jsem se. „Chytni se mě za ruku a uvidíš," pozvedl svou pravou ruku. Já ji pevně uchopila a v tu chvíli jsem i s tátou někam zmizela.