Brumbálova dcera

IV.

Táta mě doslova táhl k té budově bílé jako sníh nejspíše vykládané mramorem. Byl to zvláštní dům, svou velikostí i nezvyklým tvarem mi trochu naháněl strach.

Tátova ruka mi sevřela zápěstí ještě pevněji a dřív než jsem si všimla, co se děje, táhla mě proti proudu kouzelníků a čarodějek, chvátajících někam do neznáma. Jedinou věcí, kterou jsem z táty viděla, byl stříbřitý konec jeho dlouhých vousů, kmitající mezi těly chodců a jasně fialový lem pláště, táhnoucí se po zemi a někdy i pod botami ostatních.

Když jsme konečně stanuli před bankou, naskytl se mi pohled na obrovské dveře, k nimž vedlo několik vysokých masivních schodů pokrytých těžkým rudým kobercem. Po obou stranách dveří pak stály dvě zlaté sochy lvů v útočné pozici v životní velikosti.

„Tak jdeme," povolil trochu sevření táta a nasadil masku vážné tváře. Já šla pokorně za ním. Jeho jasně fialový plášť se táhl po zemi jako závoj a stříbřité vousy mu zářily na kilometry daleko.
Těsně přede dveřmi se však zastavil a zašeptal: „Skřetové jsou velmi nevrlí, dej si na ně pozor a drž se u mě!" Následně vzal za velkou tepanou kliku a s vrznutím otevřel dveře.

Opět jsem musela žasnout, jak je kouzelnický svět úžasný. Mým očím se naskytl skvostný pohled na obrovitou halu se zlatem zdobenými stěnami. Po mé levé straně stál dlouhý dřevěný pult končící u dalších dveří, přesně naproti těm vchodovým.

Za pultem sedělo několik skřetů, každý v ruce držel razítko a pročítal nějaká lejstra, nebo se bavil se zákazníky banky. Všichni se tvářili zatvrzele a nadřízeně, tváře měli zjizvené a vrásčité, pohled na ně nebyl nic krásného. Každý měl ale sako nebo frak s kravatou či motýlkem. Před pultem stálo několik kouzelníků, každý u jednoho skřeta a horlivě se o něčem bavili. Jeden ze skřetů byl volný a tak měl zrak přišpendlený k jednomu z papírů, ležících mu pod malýma ručkama.

Táta k němu přistoupil a optimisticky ho oslovil: „Ahoj Carle! Tak jsem zase po dlouhé době tady." Oslovený skřet pouze zvedl nechápavě oči a jen co zmerčil, že je to táta, pousmál se a odvětil: „Zdravím tě, Albusi, starý příteli. Jak se mají mladí kouzelníci v té tvojí škole?" V Carlově hlase byl jasně slyšet jistý posměch, táta si ho ale nevšímal a klidně odpověděl: „Ále, tak jako vždy...ale teď k věci.

Potřeboval bych si něco vyzvednout v trezoru číslo 221, tady je klíč." Při posledním slově sáhl do útrob svého pláště a vytáhl drobný zlatý klíček, jenž položil před skřeta na stůl. Ten hned zbystřil a vzal klíček do rukou, taktéž mírně zjizvených. „Tak 221? Dobrá, pojď za mnou a -"

Když si všiml mé přítomnosti, zarazil se v polovině věty a propálil mě nevraživým pohledem - zřejmě ze mě neměl radost. „To je jen Lilly, je tu se mnou," hájil mě ihned táta, načež ho Carl proskenoval podezřívavým pohledem.

„No dobře..." přistoupil nakonec na tátova slova, slezl ze židličky za pultem a za okamžik se zjevil před tátou; byl mnohem menší, než jsem si myslela, sahal mi sotva po kolena. „Tak jdeme," zavelel Carl, ukázal krátkou rukou ke dveřím na konci haly a tím směrem se pak vydal, přičemž mu u pasu zvonil velký svazek klíčů.