Brumbálova dcera

LIV.

Celou zdánlivě nekonečnou cestu jsme kráčeli mlčky, dokud jsme se oba dva neoctli před velikými dveřmi ředitelny. Teprve v tu chvíli mne můj černovlasý společník probodl tázavým pohledem. „Mám tedy zaťukat já?" Pomalu jsem přikývla a mimoděk hlasitě polkla. V ústech mi úplně vyschlo.

Harry natáhl pravou ruku pár centimetrů nad úroveň zlaté kliky dveří a třikrát kloubkem ukazováku udeřil do tmavé desky dveří. Mohutné zaklepání se rozeznělo mezi zdmi a vytvořilo tak atmosféru mezi námi ještě napjatější.

Pár okamžiků na to se dveře před našima očima otevřely a v jejich zárubni stanul sám Brumbál. Zdál se mi mnohem mohutnější, větší a děsivější než když jsem ho viděla naposledy; stříbřité vousy mu spadaly skoro až ke špičkám bot, světle fialový hábit se jen třpytil. V zarostlé tváři jsem vyčetla milé překvapení.

„Áá! Pan Potter! A s kýmpak to k nám zavítal!" bodrým hlasem nás uvítal a milým pohledem si přeměřil nejprve mého společníka, načež pokračoval mnou. Jeho zvědavé oči se však zastavily při pohledu do těch mých a já nebyla s to ten oční kontakt přerušit. V očích se mu zračila taková laskavost a něha, jakou bych do něj nikdy neřekla. Nemohla jsem se do nich přestat dívat. Bylo to tolik zvláštní, konečně jsem při pohledu do něčích očí neviděla ty obrazy.

Nakonec naše oční setkání ukončil Brumbál slovy: „Tak pojďte dál, vy dva. Copak vás ke mně přivádí?" Na to jsem střelila očima po Harrym a čekala, co řekne, neboť naše dohoda zněla jasně: jen ke dveřím ředitelny a zaklepat. „Ehm, pane řediteli, já...už bud muset bohužel jít, já..." Harry se náhle ocitl v úzkých. Jak by taky ne? Je více než jen hloupé vysvětlovat někomu hned po zaklepání, že už musíte jít.

„Vážně, pane Pottere? Čekal jsem, že když tu na mne se slečnou Lilly klepete, že se alespoň na chvilku zdržíte. Byl bych velice poctěn vaší návštěvou." Brumbálovu medovému hlasu se jen těžko odporovalo, proto se také Harry podvolil: „Možná bych se přece jen mohl na chvíli zdržet, pane řediteli," usmál se přátelsky, aby smyl předešlou trapnou chvilku a společně se mnou vstoupil nervózně do místnosti, kde sídlil Brumbál a s ním i mé vysněné odpovědi.

Ředitelna vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala, zdálo se, že se zde nepohnula jediná kniha, jediný předmět, dokonce i jednoduchá židle s lehkým stolkem stála na svém místě. Brumbál mi pokynul, abych se na onu židli usadila, mezitím si od svého těžkého zdobeného ebenového stolu přitáhl stejně vyřezávanou židli, postavil ji přímo proti nám a ladně se na ni usadil.

Po jeho vzoru jsem se posadila také a Harry intuitivně stanul po mém boku. Zhluboka jsem se nadechla a ještě než mohl kdokoliv z mých společníků cokoliv dodat, vyřkla jsem svou otázku, na níž jsem již několik dní tolik lpěla: „Chtěli jsme se tě zeptat, co je to viteál."

Vtom Brumbálova tvář zkameněla i se svým milým úsměvem. Mezi námi třemi se rozlilo husté mrtvolné ticho, v němž jsme se všichni rozpačitě tísnili. Nebavilo mne dál čekat na odpověď. Brumbál byl tím jediným, kdo mi mohl na mou otázku odpovědět. Tak proč mlčí?! Copak nezná odpověď?

 „Proč mlčíš? Copak taky nevíš, co to je?" roztříštila jsem to ubíjející ticho svými možná až příliš přímými slovy. Mne samotnou překvapila jejich příkrost a ostrost. Nechtěla jsem vyvolávat zase další konflikty, jen jsem v sobě již příliš dlouho skrývala svou rostoucí zvědavost, jež se nyní nezastavitelně drala na povrch.

„Ne, o to teď nejde Lilly, spíš by mě zajímalo, kde jsi k tomu slovu přišla," odvětil mi konečně nejistým hlasem profesor uhýbaje očima před mým zvědavým pohledem lačnícím po odpovědích. „Na tom teď nezáleží, chci vědět, co to je. V knihovně jsem to nenašla a nikdo jiný odpověď nezná. A ty jsi tady největší čaroděj, proto si myslím, že to víš. A mě to zajímá," oponovala jsem mu statečně, pocítila jsem náhlý příval sebejistoty a neporazitelnosti. 

„A proč ti na tom tak záleží?" uhýbal stále Albus jak slovy, tak pohledy. Docela tím pokoušel mou trpělivost a vznětlivou povahu. „Na tom teď taky nezáleží, chci jen vědět -" 

„Lilly, viteál není žádná hračka pro vás studenty. Úzce souvisí s černou magií, proto by mě zajímalo, kde jsi k tomu slovu přišla. Mám strach, že -"

„Že přejdu na stranu zla? Že se přidám k Voldemortovi? Ke svému pravému a jedinému tátovi?"

Jeden druhému jsme skákali do řeči a nenechali se domluvit, má konečná věta však Brumbála alespoň na okamžik umlčela. 

„Ano, že přejdeš na Voldemortovu stranu," souhlasil se mnou po chvíli Albus zasmušile, „ale máš možná pravdu, je to tvá volba, tvůj život a já už tě nemůžu dál omezovat. Co jsem si myslel? Že to před tebou budu moct tajit až do smrti? Těžko. Nemůžu tě jen tak měnit k obrazu svému, jsi taková, jaká jsi, ať už se mi to líbí či ne. Chtěl jsem tě jen...ochránit před tebou samotnou, což je nemožné, ale na tom nesejde."

Opět jsem jeho slovům nerozuměla, nic jsem však nenamítala a jen drobně kývla v souhlas a nechala Brumbála, aby pokračoval.

„Zajímá tě, co je to viteál? Dobře, sdělím ti to tedy, když na tom tak trváš, už nemá smysl zapírat. Viteál je předmět, zvíře nebo člověk, do kterého nějaký mocný čaroděj uloží část své duše, aby se tak stal jaksi odolnější smrti - když totiž někdo rozdělí svou duši do viteálů, musí být všechny zničeny, aby daný kouzelník zemřel. K vytvoření viteálů je však třeba mnoho kouzelnických dovedností z oblasti černé magie, které jsou vám, žákům Bradavic, nepřístupné."

‚Protože ty jsi jeden z těch viteálů. Jsi viteál Ty-víš-koho, máš v sobě kousek jeho duše.'

Konečně mi to došlo, konečně jsem to pochopila.

Takže Voldemort vzal kousek svojí duše a vložil ho do mě? Ale proč by to dělal? K čemu by mu to bylo?

„Takže mám v sobě kousek Voldemortovy duše?" pohlédla jsem tázavě Brumbálovi do tváře. Neuhnul pohledem a ani se nepokoušel cokoliv zapírat, jak sám řekl. Pevně se mi zadíval do očí a řekl: „Ano, máš v sobě kousek Voldemortovy duše."