XLIX.

315 24 1
                                    

‚Protože ty jsi jeden z těch viteálů. Jsi viteál Ty-víš-koho, máš v sobě kousek jeho duše.'

Jeho věta mi rezonovala v hlavě jako mocný úder kostelního zvonu. Nedovedla jsem to pochopit. Jak je to vůbec možné? A proč by to Voldemort dělal? K čemu by mu byl někdo jako já? Není to hloupost? Nevymýšlí si Hagrid jen aby mě tu zdržel a já neutekla ze školy?

„To je blbost," nedovedla jsem stále tak docela pochopit obrovo mínění. „Proč by Voldemort-" „Neřikej to jméno!" skočil mi náhle do řeči Hagrid a celý se při vyřčení jména Pána zla otřásl odporem. „Proč ne? Nebojím se ho! Vždyť je to taky jenom kouzelník, jenom člověk," hájila jsem svá slova rozhorleně, v zápalu odhodlání jsem bubnovala bříšky prstů o desku Hagridova dubového stolu, u něhož jsme doposud seděli. Cítila jsem, jak se mi do krevního řečiště vlévá adrenalin a přejímá moc nad mým tělem.

„Seš jak Brumbál," pousmál se ještě stále trochu roztřesený Hagrid, „ten taky řiká, že když se bojíme řikat něčí jméno, tak tim akorát podporujem náš strach z danýho člověka. Fakt se divim, že nejseš jeho dcera, páč jste si strašně podobný."

No, to si úplně nemyslím, ale budiž. On prostě nemůže být můj táta. Takhle se tátové k dcerám nechovají.

„Ale pořád to nic nemění na tom, že ti nevěřím," obracela jsem směr rozhovoru tam, kam jsem potřebovala, „proč by to Vol-...teda Ty-víš-kdo dělal? Nerozumím tomu a přijde mi to přitažené za vlasy. I ty tvoje viteály mi přijdou pitomý." Můj hlas zněl poněkud otráveně, znechuceně a unaveně. „No, tak mi nevěř no, já ti jenom řikam, co vim vod Brumbála a tak," ohradil se trochu uraženě Hagrid a  mimoděk vyhlédl ze špinavého okna ven na školní pozemky zalité posledním denním sluncem. 

„Budu muset jít," podotkla jsem v reakci na obrův pohled a energicky vstala k odchodu. „Kam?" zarazil mě prudce Hagrid a propálil mne podezřívavým pohledem. Nejspíš se cítil ukřivděný, že jsem zpochybnila jeho tvrzení. „Do školy," ujistila jsem jej s drobným úsměvem, když jsem ze země sbírala svůj kufr. „To mě těší," zesládl náhle jeho hlas a jeho vlastník se jal podržet mi gentlemansky dveře ven na školní pozemky. Rozloučili jsme se tedy v dobrém s přátelskými úsměvy ve tvářích, přesto jsem z něj však cítila jisté pochyby. 

Po cestě zpět do Hradu jsem si lámala hlavu s těmi Hagridovy viteály. Co to má být? Je to vážně pravda? Zlatavé závoje podvečerního slunce mi dopadaly na zrzavé vlasy a činily ze mne úplnou Zlatovlásku. Na obzoru zapadal majestátný vlastních oněch závojů, zářivé slunce chystající se ke spánku.  

Ale proč by si to Hagrid vymýšlel? Aby mne donutil upustit od útěku z Bradavic? To si ale mohl vymyslet jakoukoliv jinou a možná i lepší a přesvědčivější lež než tohle. Nezdál se mi jako nějaký hlupák. Pod nohama mi šustila zelenavá, ve večerní rose se lesknoucí stébla šťavnaté trávy. V dálce zahoukal rozjařený sýček oznamujíce blížící se temnou noc. 

Ne, Hagrid nelhal. Tak proč mi to říkal? Když by to pro mě bylo nějak důležité, řekl by mi to snad Brumbál, když jsme spolu mluvili naposledy, nebo ne? I když je pravda, že mnoho věcí mi Brumbál zatajil a je s podivem, že mi vůbec řekl, že vlastně můj táta není. Někdy mu vůbec nerozumím - no, skoro nikdy. Ale proč by mi to neřekl? Proč by mi tajil i tohle?

Za takových myšlenek jsem stanula před velikou dřevěnou bránou do Bradavického hradu. Nyní se mi zdály větší než kdy jindy. Při představě, že jsem tyhle dveře dnes málem viděla naposledy mnou otřásla; jak mě vůbec mohlo napadnout ze školy utíkat? Utíkáním a skrýváním se se problémy nevyřeší, je třeba jim čelit a řešit je. 

Zhluboka jsem se nadechla, načež mi po tváři mimoděk přeběhl úsměv a vyvstala ve mně vlna náklonnosti k oné bráně, jež se přede mnou nyní tak hrozivě tyčila. To jedině ona mě mohla alespoň prozatím ochránit před vším tím zlem a nebezpečnem tam venku, které tam jistě tiše číhá a čeká, až ve své lehkomyslnosti opustím záštitu ochranářských Bradavic. Nemám sice strach, ale nemyslím si o sobě, že bych se o sebe dovedla postarat sama, dočista napospas syrovému světu, ať už kouzelnickému či mudlovskému. Až budu silnější, zvládnu to, prozatím se však ráda schoulím pod bezpečná křídla školy. Ale jednou změním svět, jednou ze mě bude velká čarodějka.

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now