Brumbálova dcera

VI.

Jak jsem si oddechla, když jsem opět konečně spatřila denní světlo! Jen co jsme s tátou stanuli na kameny dlážděné ulici plné lidí, dychtivě jsem se táty zeptala: „A kam teď?" Táta se zase jen usmál. „Asi bychom měli začít učebnicemi, co říkáš?"

Pevně mi stiskl zápěstí a táhl mě směrem do středu dění. Motali jsme se mezi v hábitech zabalenými kouzelníky a čarodějkami a já nakonec vzdala naději na to, že vím, kde jsem.

„Jsme tady!" prohlásil po chvíli vítězoslavně táta, když se konečně zastavil před obchůdkem s vrzající cedulí: Krucánky a Kaňoury. Za jeho výlohou se hromadily spousty knih: velké, malé, barevné, chlupaté a co já vím jaké ještě. No prostě blázinec, takové knížky jsem ještě neviděla.

„A...ty víš jaké knížky potřebuji?" Tato má otázka byla asi zbytečná, poněvadž můj táta Bradavice řídí, i tak mi ale vesele odvětil: „Ano, mám tady seznam," a podal mi dlouhý kus pergamenu popsaný názvy učebnic, jimž jsem vůbec nerozuměla. Vrátila jsem tedy pergamen zpátky tátovi a odhodlaně se vydala dovnitř.

Hned za dveřmi jsem pochopila, že tato prodejnička bude asi velmi oblíbená a učebnice si zde kupují všichni; byla naprosto přeplněná lidmi dychtícími po těžkých svazcích s tvrdými deskami.

Protáhla jsem se mezi nimi a ponořila se do hromad knih narovnaných v regálech. Bylo tu všechno, od učebnic a lexikonů po dětské pohádky. Rukama jsem lehce přejížděla po hřbetech knih a pomalu četla jejich názvy. Byly opravdu zvláštní: Fantastická zvířata a kde je najít, Famfrpál v průběhu věků - co je to famfrpál? - Dějiny čar a kouzel, Dějiny Bradavické školy a mnoho dalších.

Z mého prohlížení a přemýšlení nad jednotlivými tituly mě vytrhl chlapec, do kterého jsem neohrabaně vrazila. Rychle jsem zpozorněla a chlapce si prohlédla; byl to umouněný zrzoun s velkýma zelenýma očima. „Jé, promiň, já...si tě nevšimla..." vypadlo ze mě po chvíli rozpačitého zírání.

„To je dobrý," mávl rukou ten chlapec, „já jsem Ron. A ty?" Vypadal opravdu bezstarostně, bylo mu jedno, že jsem do něj vrazila. Ron? Není to náhodou Ron Weasley? „Ty jsi Ron? TEN Ron?! Ron Weasley?" rozzářila jsem se a zrzoun jen pokrčil rameny. „No asi ano. To je to takový zázrak?" Hlasitě se rozesmál. Já jen zůstala žasnout. To je opravdu on, Ron Weasley! Kamarád Harryho Pottera!

„A ty jsi kdo?" pokračoval Ron, když jsem na něj už hodnou chvíli zírala. „Ano...promiň, já...jsem Lilly, Lilly Brumbálová." Teď se pro změnu zarazil Ron. „Brumbálová? Ty jsi dcera ředitele Bradavic?" Jen jsem nevinně pokrčila rameny. „Tý jo! To musím říct ségře! Počkej tady!"
Rozběhl se a s dupotem zmizel za rohem jednoho z regálů. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a vydala se najít tátu.

Třeba to ani Ron nebyl, třeba si jen dělal legraci... Pořád mi to vrtalo hlavou, přičemž jsem se proplétala mezi návštěvníky obchodu, táta ale nikde. Kde jen může být? Už už jsem své hledání chtěla vzdát, když se v jednom z davů kouzelníků zaleskly dlouhé stříbřité vousy - táta.

Tryskem jsem se rozběhla směrem k němu nedbaje na ostatní. „Tatí!" Ostatní se za mnou jen dotčeně otáčeli a kroutili nechápavě hlavami. Jen co si mě táta všiml - což netrvalo moc dlouho - vydal se mi naproti. „Kde jsi byla, Lilly?" vyhrkl, jen co se dostal až ke mně. „Já jsem se ztratila mezi regály," zalhala jsem trochu. „Hlavně že ses našla. Už jsem všechno koupil, tak jdeme?" Já jen přikývla a tak jsme se i s taškou plnou knih vydali do dalších obchodů.