Brumbálova dcera

XXVIII.

Rozlehlé zelenavé louky školních pozemků pokryla bělostná sněhová přikrývka, okno vedle mé věčně neustlané postele začínalo namrzat a podivínský školník pan Filch začal po stěnách rozvěšovat veselé barevné ozdoby s motivy, jež znamenaly jediné: Vánoce.

Když se řekne Vánoce, vybaví se mi mladé rozcuchané čarodějky s rudými tvářemi prozpěvující na rohu ulice sadu vánočních koled, hromady přeslazených vánočních curkovinek a hromady přáníček s nápisy: Veselé Vánoce.

Tento svátek byl jediná chvíle, kdy mne táta bral ven mezi ostatní kouzelníky, proto jsem je vždy zbožňovala. Všude voněla purpura, svařené víno a voskové svíčky.

Nikdy jsem pořádně nepřemýšlela nad tím, proč mi táta dovolil jít ven pouze v tomto svátečním období, nikdy se mi to také nezdálo nijak divné. Brala jsem to jako něco neměnného, jako pravidlo, fakt. Tedy až doteď...

Bylo to jedno z těch chladných prosincových rán, kdy mě z postele opět vytáhlo Amyino ječení jako obvykle. „Kolik je hodin?” zamžourala jsem do ranního šera a rozhlédla se po pokoji: Ginnyina postel již byla prázdná.

Na mou otázku ohledně času mi nikdo v již tradičním ranním zmatku neodpověděl, nad čímž jsem jen unaveně mávla rukou a neohrabaně spustila své bosé nohy na chladnou podlahu pokrytou měkkým kobercem.

„Kde je Ginny?” pronesla jsem nahlas svou myšlenku, jež mi stále ležela v hlavě a ani jsem nečekala, že by mi někdo odpověděl. Přesto se však odněkud ozvalo: „Nevím, ale asi už je dole,” jako odpověď na mou rozespalou otázku.

Nepídila jsem se po autorovi odpovědi na můj poněkud řečnický dotaz; vstala jsem, převlékla se do již tak trochu obnošeného černého hábitu s kuželovitou kapucí a dlouhými zvoncovitými rukávy, na který jsem si již nuceně zvykla a mimoděk vyhlédla z okna po levé straně místnosti: na rozlehlých pláních školních pozemků a líně povaloval první poprašek bělostného sněhu.

To mi připomnělo mou dětskou radost z prvních prosincových chumelenic, stavení sněhuláků a podobně nostalgické scény, ale tyto vzpomínky brzy zahnal můj pozornosti se dožadující žaludek - měla jsem hlad.

Neobratně jsem sešla schody dolů do společenské místnosti, kde již pulzoval život ranní hygienou a přípravami na první vyučování tohoto dne. Abby a Amy již nejspíš odešly a Ginny jsem také nenašla, takže jsem se vydala směrem k Velké síni a mé tolik vytoužené snídani.

Po cestě jsem se snažila nenavazovat oční kontakt s ostatními studenty, jenž mě s tichými posměšky míjeli a ukazovali si na mě smíchem se chvějícími prsty. Ignorovala jsem to a neustále si v hlavě opakovala Uršulinu větu: ‚Ošklivá slova vždy nejvíce bolí od těch, na kterých nám záleží.’

Na těchhle posměváčcích mi nezáleželo, proto mne jejich urážky nebolely. Vytvořila jsem si ochranný štít před jejich posměšky a směle si razila cestu skrz déšť jejich bodavých slov - ale ať jsem si jich nevšímala jakkoliv, vždy ve mně zanechali špetku bolesti, jež se v mém věčně rozpolceném nitru brzy změnily v čirou nenávist.

Když jsem konečně dorazila do Velké síně, pod tíhou urážek se usadila na samý konec dlouhého nebelvírského stolu a chystala se k útoku na lákavě vypadající toasty se slaninou a vejcem, všimla jsem si, že se ke mně někdo blíží. Někdo od nebelvírského stolu. Někdo od nás.

Zprvu jsem myslela, že mě ten neznámý prostě jen naprosto bez zájmu mine, ale opak byl pravdou. Brzy se ukázalo, že tím neznámým byl Harry, v jehož jasných zelených očích plápolal drobounký plamének zlosti.

„Ahoj, máš tu volno?” oslovil mne milým hlasem a za otazník na konci připojil přátelský úsměv. Překvapilo mě to, ne snad ta skutečnost, že ze mnou přišel zrovna Harry Potter, ale to, že za mnou vůbec přišel. Ne že by snad jeho přítomnost byla něčím neobvyklým - stýkali jsme se sami relativně často -, ale zarazilo mne, že za mnou přišel zrovna teď, u snídaně - vždy snídal ve společnosti Rona a Hermiony.

„Ahoj. Ano, mám,” přisvědčila jsem bez většího zájmu a dál se věnovala vonícím toastům. Harry se neslyšně usadil po mé levici a mezi námi zavládlo nudné ticho zavánějící trapností a rozpačitostí. Cítila jsem, že Harry nejspíš očekává, že se zeptám, proč si ke mně přisedl nebo co se děje, ale já se nezeptala - nezajímalo mě to.

Poslední dobou mě obecně nic příliš nezajímalo. Na hodinách jsem dávala pozor jen ze slušnosti a bylo pro mne čím dál těžší udržet svou pozornost u výkladu učitele, protože ať jsem se při výuce snažila či ne, vždy jsem všechna kouzla a lektvary zvládla na jedničku, nic mi nedělalo sebemenší problémy. Jako bych už všechno uměla...

„Pojedeš na Vánoce domů?” otázal se mne zničehonic Harry mezi mlaskavým přežvykováním křupavého toastu.

My můžeme jet na Vánoce domů? Jakto, že to nevím?

„Nevím,” odvětila jsem neurčitě na chlapcovu otázku a na malý okamžik přestala pod návalem myšlenek žvýkat.

Copak můžu jet domů, když je můj táta ředitel tohohle všeho? A navíc ani nevím, kde je. Ale domů bych se vrátila ráda...

„Já totiž domů nejedu,” pousmál se mírně, utřel si ledabyle ruce do černého plandavého hábitu, jenž nosil stejně tak jako všichni ostatní, a přišpendlil na mne něžný pohled svých smaragdových očí.

„Proč ne?” pozastavila jsem se nad jeho oznamovací větou a odložila nedojedený toast na talíř ležící nevinně na stole přede mnou.

Proč by neměl jezdit domů k tetě a strejdovi? Copak mu v tom někdo brání?

Harry se zhluboka nadechl, prsty pravé ruky si poněkud nervózně prohrábl uhlíkově černé vlasy a jeho tenké kypré rudé rty vyartikulovaly odpověď: „Protože nechci, nemám strýce Vernona rád,” z jeho hlasu čišela nelibost, „moje doma je tady.” Na slově doma si dal velmi záležet a vyslovil jej s nadměrnou dávkou náklonnosti k Bradavicím, kterou jsem nedovedla pochopit.

„Aha,” vypadlo ze mě tiše, poněvadž jsem nevěděla, co říct. Myšlenka na můj neuklizený a již půl roku zcela opuštěný pokoj ve mne vyvolala pocit smutku a stesku - toužila jsem po tom vrátit se domů.

„Víš, myslel jsem...všichni pojedou na Vánoce domů, tak jsem si říkal, že bychom tu mohli zůstat my dva sami...” Náhle Harryho hlas nabyl na nejistotě a z jeho slov byly cítit jasné obavy.

„To by mohlo být fajn,” zazubila jsem se a poprvé za celou dobu jsem černovlasému chlapci po mé levici pohlédla do očí - to mnou otřáslo.

Nikdy jsem se lidem nedívala přímo do očí z jediného prostého důvodu: oči byly tím nejzranitelnějším místem na mém těle a pokud jsem někomu hleděla právě do nich, vyřčená slova na mne doléhala ještě více než normálně a bolela dvakrát tolik. Proto jsem se polekala svého sebejistého pohledu do Harryho svítivých smaragdů.

Neřekl nic a přece jsem měla pocit, že řekl všechno. Cítila jsem se před ním jako nahá, příliš nechráněná, vydaná napospas jeho činům. Ovládl mne strach, ale nebyla to Nervózka, byl to čirý plachý strach z toho, co udělá nebo co řekne.

Ale nic se nestalo. Harry po chvíli, jež se mi zdála jako věčnost, odvrátil zrak a zahučel: „Já už asi půjdu,” nepřítomně vstal a bez jakýchkoliv dalších poznámek mne u stolu zanechal samotnou.

Teprve v té chvíli jsem si všimla, že už je Velká síň skoro prázdná; všichni nejspíš odešli na vyučování.

Nechala jsem toast toastem a omámena novou emocí jsem se vydala vstříc první hodině.