Brumbálova dcera

XLV.

Nezáleželo mi na tom, že bych měla být na nějaké hodině, že se po mně nejspíš shánějí zmatení učitelé a že si o mně potají s úšklebky šuškají škodolibí posměváčci nejen ze Zmijozelu. Celý svět mi byl v tu chvíli úplně ukradený, měla jsem chuť utopit se ve vlastním smutku, truchlit nad svým vlastním neštěstím. Utekla jsem do Uršuliných umýváren, s vrzáním za sebou zabouchla dveře a stojíce po skoro po kotníky ve vodě jsem se rozplakala. 

Cítila jsem se tolik osamělá, nikomu na mně nezáleželo, nikoho jsem neměla. Brumbál nebyl mým pravým otcem, kamarádky se mnou nemluvily a Harry, ta jediná osoba, o které jsem byla donedávna přesvědčena, že jí na mně alespoň trochu záleží, mnou opovrhoval a styděl se za mě. Proč? Co jsem komu udělala? Copak můžu za to, že nejsem jako ostatní? Copak je má chyba, že jsem se narodila do rodiny samotného Lorda Voldemorta? 

Pod samým náporem pesimistických myšlenek a domněnek jsem s mohutným plesknutím a čvachtánáním klesla na kolena a namočila tak celou svou spodní část těla do chladné průzračné lesknoucí se vody mírně se chvějící po celé ploše podlahy. Zapadalo slunce, a na hladinu tak oknem dopadal široký pruh měkkého zlatavého světla, jenž se elegantně rozprostíral po celém jejím povrchu, rozléval se a míchal s leskle stříbřitou vodou jako tekuté zlato. Při pohledu na tu scenérii jsem si chtě nechtě vzpomněla na Harryho a na ty chvíle, kdy jsme spolu pozorovaly západy slunce, kdy jsme se toulali v okolí Bradavického hradu a vychutnávali si to, že můžeme být spolu... Znovu jsem propukla v srdceryvný pláč. 

Ani Uršula se zde kupodivu neobjevila, zůstala jsem dočista sama. Zlatá vlasatá hlava slunce se na západním obzoru již skoro vytratila, když mi na uplakanou mysl přistál nápad, jenž měl změnit vše, co jsem doposud vykonala: uteču z Bradavic.

Ani nevím, jak mne to vůbec mohlo napadnout, jen tak utíkat ze školy, z Bradavic, školy, kde je ředitelem můj nevlastní táta, v tu chvíli se mi to však zdálo jako jediné a tedy i nejlepší řešení. 

Musíš se sebrat Lilly, tímhle nic nevyřešíš, jasný? Takže pěkně vstávej, utři si slzy, někde se osuš a vezmi rozum do hrsti! 

Neohrabaně jsem vstala z toho brouzdaliště, v němž jsem doposud beznadějně klečela, setřela si z tváře slzy a zhluboka se nadechla. Musela jsem něco udělat, musela jsem odsud utéct! Ostatně mne tu už nic nedrželo, neměla jsem jedinou záminku, proč tu zůstávat. Čarovat jsem uměla i bez Bradavic a hlídáček? Brumbálově dceři by se přece pár přestupků mohlo odpustit, ne? A i kdyby, co by mi tak mohli udělat? Vsadím se, že já a Brumbál nejsme jediní, kdo vědí, že nejsem tak úplně dcera toho tak slavného a proslulého kouzelníka, že někde ve mně dřímá Voldemortovo zlo a že když budu chtít, můžu ho kdykoliv použít proti nim. Sice nevím jak a jestli vůbec nějaké takové zlo mám, ale to už oni nevědí, ne? Pousmála jsem se nad tou myšlenkou.

No vidíš, už je to dobré. Nepotřebuješ je, nikoho nepotřebuješ. Spolehneš se jen sama na sebe a nikdo ti nebude moct ublížit. Bolestivá slova nejvíce bolí od těch, na kterých nám záleží, které milujeme.

Tyto myšlenky mě doprovázely na cestě do Nebelvírské věže, kde jsem se chtěla převléknout do něčeho suchého a do detailu promyslet svůj útěk ze školy. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem nikoho nepotkala a že v dívčích ložnicích nikdo nebyl. Nejspíš byli všichni na večeři. To mi připomnělo, že jsem od snídaně nic nejedla, z oběda jsem měla jen trochu, aby se neřeklo, že nejím. Překvapivě jsem však vůbec nepociťovala hlad nebo cokoliv podobného, takže jsem neměla ani důvod shánět si něco k snědku.

Seděla jsem nyní na posteli již v suchém hábitu, na malých kamínkách v rohu místnosti jsem si sušila ten mokrý a za doprovodu praskání drobného plamínku jsem hledíce do houstnoucí tmy za oknem vymýšlela detaily svého útěku.

Kam půjdu? Kde budu spát? Co budu jíst? Co když mě najdou? Neměla jsem kam jít, doposud jsem bydlela u Brumbála nebo tady ve škole, stan ani nic podobného jsem neměla a vařit jsem moc neuměla, zvlášť ne jako psanec na útěku v divočině. Čím víc jsem domýšlela takovéto drobnosti, tím víc mi docházelo, že možná bude lepší, když tady zůstanu a prostě to nějak přežiju, že nemá smysl utíkat do takové nepohody. Vtom se však ozval hlásek v mé hlavě:

Jsi blázen? Jak tu můžeš chtít zůstat? Všichni ti tu ubližují, není tu jediný člověk, kterému by na tobě záleželo. Tak proč tady dál marnit čas? Můžeš prostě v Prasinkách nasednout na vlak a odjet pryč, dostat se nějak do Příčné ulice a uprchnout do světa mudlů. Tam tě hledat nebudou. Navíc tam nikdo nebude řešit, jestli jsi nebo nejsi dcera nějakého Voldemorta. Neváhej a jdi!

Tenhle plán zněl více než jednoduše. Stačilo dojít do Prasinek, nasednout na první vlak, co pojede okolo a dostat se zpět do Příčné ulice! Jak jednoduché! Žádné táboření v lese, žádný psanec! Prostě jen odjedu vlakem! 

Radostí jsem až na posteli nadskočila. Zítra tedy nepozorovaně uteču z Bradavic a už se nevrátím...