Brumbálova dcera

LV.

‚Ano, máš v sobě kousek Voldemortovy duše.'

Ta slova mi duněla hlavou jako rozsudek smrti. Ani nevím, proč mě to tolik zasáhlo; copak je nějaký rozdíl mezi tímhle a příbuzenským vztahem s ním? Obě dvě možnosti jsou katastrofální a děsivé.

Ale jak to Brumbál může vědět tak jistě? Jak si může být tak jistý, že jsem dcera právě Pána zla? Můžu být přece dcera kohokoliv jiného a nějakou náhodou jsem se ocitla poblíž Voldemorta, takže to teď vypadá, že s ním mám nějakou spojitost.

„A jak si tím můžeš být tak jistý? Ty i Hagrid. Jak to víte? Copak jste se s Voldemortem někde jen tak potkali na ulici a pokecali si s ním o tom, že jsem vlastně jeho viteál?" Má celkem pohotová neochvějná reakce na Albusův konečný verdikt se rozezněla místností a mne samotnou překvapila svou sarkastičností.

Brumbál na mne upíral své nekonečné oceánsky modré oči, naplňující se nyní čirou beznadějí. Zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Ještě nikdy jsem ho neviděla tolik zoufalého, nikdy neplakal. Naopak, byl pro mne vždy ztělesněním síly, neochvějnosti a neporazitelnosti. Vzhlížela jsem k němu jako k modle, jako k Bohu, vždy byl mým vzorem. A teď? Teď tu málem skrýval uslzenou tvář v dlaních. Proč?

„Tak co je? Mluv! Sakra, dědku, mluv!" rozkřikla jsem se v náhlém přívalu afektu. Zase jsem ničemu nerozuměla, zase mi něco tajil. Proč? To je takový problém mi to prostě říct? O co jde? Navíc je to můj život, mám právo to vědět! Chci to vědět! A ten starý hlupák tu teď jen tak sedí a fňuká! No není to k vzteku!?

„Hele, Lilly, já myslím, že nám za chvíli začíná další hodina, měli bychom jít, abychom nepřišli pozdě," vložil se do mé rozčilené výzvy Harry ve snaze co nejdřív nás odsud dostat, můj vztek byl však nezastavitelný. „Ne, to teda nezačíná! A i kdyby začínala, nestojím o ni! Stejně umím čarovat líp než vy všichni dohromady! Chci jen znát odpovědi! Už mě nebaví žít ve lži! Proč to nemůžu vědět?! Copak jsem tak hloupá, že bych to nepochopila?!"

Cítila jsem na sobě Harryho pohoršený starostlivý pohled, toužil odsud co nejdřív odejít a zastavit tak tuhle skličující chvilku, já však neúprosně upírala své smaragdové oči na Brumbála. Snažil se mému spalujícímu pohledu uniknout, nebylo však kam. Byla jsem nepřemožitelná, nezastavitelná, nesmrtelná!

Netuším, jak dlouho jsem profesora trýznila svým chladným pohledem, nakonec však přece jen začal mluvit: „Víš, Lilly, ono je to docela složité a..." Nemluvil tak, jako obvykle, medový tón jeho hlasu se vytratil. Kam se jen poděl ten milý usměvavý Brumbál? Nyní ke mně promlouval jen starý beznadějný děda se slzami na krajíčku a roztřeseným hlasem. Náhle se mi ho zželelo; očividně trpěl a to jen kvůli mně! To já jej stáhla k tomuhle pomyslnému dnu! Jsem zrůda!

Mezitím co jsem ve své hlavě sváděla krvavou bitvu sama se sebou, pokračoval Brumbál ve svém započatém monologu: „Asi už nemá cenu to jakkoliv zapírat či skrývat, už je pozdě, zklamal jsem. Myslel jsem, že to dokážu, že z tebe vychovám slušnou mladou dívku a na Pána zla si ani nevzpomeneš. Jenže to není tak snadné, když si ho nosíš stále v sobě.

Víš, Voldemort chtěl zničit Harryho Pottera už když se narodil, neboť věštba předpověděla, že ho tady Harry jednou zabije. Když však onu osudnou noc dorazil do Godrikova dolu, aby Harryho jednou pro vždy smazal z povrchu zemského, nepodařilo se mu to - láska Harryho matky Lily mu to nedovolila a malého Harryho ochránila. Tehdy Pán zla pochopil, že jestli chce Harryho, svého soka, doopravdy odstranit, musí na to jinak.

Vytvořil proto tebe, má drahá Lilly. Využil tě zároveň jako jeden ze svých viteálů, aby bylo ještě složitější ho zničit. Chtěl, abys byla jako On, zlá, bezcitná, chladná a nelítostná. Tvým posláním pak bylo...odstranit Harryho Pottera. Měla jsi ho svést, proto jsi tak krásná a podobná jeho matce. Máš dokonce i její jméno. Měl se do tebe zamilovat a tys jej pak měla srazit na kolena tou nejpodlejší a nejbolestivější ránou: zlomit mu srdce, ublížit ještě víc jeho citům, zacílit na to nejintimnější co má a sice na jeho emoce a lásku."