Brumbálova dcera

X.

Čas plynul rychleji než-li jsem předpokládala. Než jsem se nadála, byl den před mým odjezdem do Bradavic.

Za oknem mého umouněného pokoje zářilo poslední letní slunce a svymi jemnými paprsky mě povzbudivě šimralo pod nosem. Já však neměla náladu hrát si s jeho dlouhými mocnými zlatými prsty.

Ležela jsem bezdušně na posteli a upřeně hleděla do bílého stropu. Perci v rohu si mezitím několikrát vyčistil peří a nyní klidně seděl na bidýlku v kleci a spokojeně pochrupoval. Kéž bych mohla být také tak v klidu a pohodě jako on; říkala jsem si. 

Nemotorně jsem se posadila a paprsky mi rázem oslnily smaragdově zelené oči. Má ruka mi ihned přispěchala na pomoc a skryla je před dotěrným světlem.

Rozhlédla jsem se po pokoji, ruku stále nad očima; všude po podlaze se povalovaly všemožné věci: kartáč na vlasy s vytrhanými zuby, zmuchlané pergamenové svitky, obaly od cukrovinek a jiná veteš, mezi kterou se ale našly i kouzelnické pomůcky nedávno zakoupené v Příčné ulici.

S povzdechem jsem se otráveně zvedla a neohrabaně se pokoušela sundat ze samého vrcholku skříně obrovský kufr. Mé slabé a krátké ruce tam ale nedosáhly a židle stojící u psacího stolku byla příliš nestabilní, abych se s její pomocí o několik centimetrů zvýšila.

Rozhlédla jsem se po pokoji - nic příhodného zde nebylo, a tak se mé ostražité oči zastavily na malém kousku dřeva nevinně ležícím na podlaze mezi odpadky.

Mám? Váhala jsem, do krve se mi pomalu vkrádal strach s trochou adrenalinu - co když se něco stane? Nikdy jsem nebyla rebel v pravém slova smyslu, spíš mi jen pravidla občas stála v cestě, řekla jsem si ale, že nemám co ztratit a tak jsem se sebevědomě chopila lehké ladné hůlky.

Opět mnou projelo hřejivé příjemné teplo, nutíc mě k použití té magické věcičky. Jaké je ale kouzlo pro létání? Vrhla jsem se k hromadě knih bez ladu a skladu poházených vedle postele a zalistovala v jednom z výtisků.

Konečně jsem našla ta pravá slova. Postavila jsem se tedy tváří v tvář kufru vysoko na skříni a energicky pronesla: „Wingadium leviosa!” Lehce jsem při tom švihla a mávla hůlkou, přesně dle pokynů pod kouzelnou formulí.

A povedlo se! Jediným ladným pohybem hůlky jsem kufr elegantně položila na zarovnanou podlahu pokoje. Na tváři mi zazářil úsměv a z úst se mi vydral vítězný výkřik: „Ano!”

Letmým pohybem jsem pohladila ten šikovný klacík ale ještě než jsem ho stačila položit, vrazil do dveří táta; nejspíš slyšel můj jásot. „Děje se něc -” zarazil se při pohledu na mě v jakési útočné pozici vůči kufru volně ležícímu na podlaze, v ruce s hůlkou.

Po tváři se mi rozlil ruměnec a hůlka v tu ránu zajela pod mé tričko, bylo však již pozdě. „Ty jsi čarovala?!” zděsil se táta a zpražil mě výhružně tázavým pohledem. Mám říct pravdu? Uhnula jsem nepatrně pohledem a lehce přikývla. „Copak jsem ti neř -” Opět se zastavil v polovině věty. „No vlastně neříkal...” zamyslel se na chvíli.

Nechápala jsem ještě víc, pak ale táta začal vykládat. „Víš, dokud ti není sedmnáct, nesmíš mimo Bradavice kouzlit, máš na sobě totiž hlídáček.” „Co je to?” „To je takové kouzlo, které tě vlastně hlídá, abys nedělala lumpárny,” poučil mě táta jako malé dítě učící se co smí a co ne. „Aha...” pochopila jsem a nenápadně položila hůlku na stůl s onou vratkou židlí.

Pak ale náhle táta energicky a vesele vyřkl otázku: „A jak jsi kouzlila?” Dokonale mě svou otázkou překvapil. „Já to ale nesmím...” podotkla jsem tiše, stále držíce hůlku v ruce, těsně nad deskou stolu. „To sice ano, ale...pro jednou by se snad mohla udělat výjimka... Však on to Kornelius jistě pochopí... navíc jdeš už do druhého ročníku, měla bys alespoň něco umět. Ukaž mi to levitační kouzlo, prosím...”

Hlasitě jsem polkla; co když to pokazím a zklamu tak tátu? Sebrala jsem ale zbytečky odvahy a stiskla hůlku pevněji v prstech, míříce přesně na onen kufr. „Wingadium leviosa!” pronesla jsem opět.

A ano! Jako zázrakem se kufr zvedl několik centimetrů nad zem a přesně poslouchal pohyby mé hůlky. Po tváři mi přeběhl radostný vítězoslavný úsměv. „Ty jsi génius!” vykřikl táta radostně a já jen přetékala štěstím.