Brumbálova dcera

LI.

Po boku štíhlé zrzky jsem spletitými chodbami došla až do bradavické knihovny. Abych pravdu řekla, nikdy jsem tam moc nechodila, ostatně jsem k tomu ani nikdy neměla důvod; všechna kouzla jsem z nějakého záhadného důvodu zvládala hned na první pokus a neměla s nimi žádný problém a co se týče vědomostí - všechny testy jsem nějak napsala a můj prospěch byl slušný, proto jsem nikdy nebyla nucena jít se cíleně učit nebo si něco najít v knihovně. Všemu jsem až do dneška rozuměla.

Knihovnu tvořila jedna velká dlouhá místnost plná regálů prohýbajících se pod tlustými či tenkými svazky mnohdy zaprášených a starých knih. U stěn pod velikými průzračnými okny bez záclon pak stály postarší dřevěné stoly se židlemi, kde se sem tam ještě někdo unaveně skláněl nad svou rozevřenou knihou ve snaze nalít si do hlavy ještě pár posledních informací před testem. 

„Tak kde začneme?" otázala jsem se poněkud bezradně Hermiony, neboť jsem absolutně netušila, jak se v takové knihovně hledá právě to, co člověk potřebuje. Hermioně naopak plály oči nadšením, bylo na ní znát, že miluje knihy a všechno s nimi spojené. „No, nejdřív by bylo dobré vědět, v jakém oddělení musíme hledat. Tím myslím, jestli v oddělení přeměňování, obraně proti černé magii, lektvarech, bylinkářství...víš, co tím myslím?" obrátila se ke mně Hermiona a tázavě pozvedla obočí. Myslím, že uhodla, že se v knihovně vůbec nevyznám. 

No jo, jenže já sama nevím, do jakého odvětví to moje slovo vlastně patří a ani se neodvažuji si tipnout, kam bych ho zařadila. Co teď?

Zmateně jsem pohlédla na svou společnici. „Hermiono, já fakt nevím!" zahučela jsem bezradně a sesunula se na nejbližší volnou židli. Úplně se mi z toho všeho zamotala hlava, opět jsem měla pocit, že ničemu nerozumím. A to mne ubíjelo. „Klídek, to nějak zvládneme. Já bych to tipla na přeměňování, co říkáš?" pousmála se klidně Hermiona a vykročila směrem k zadní části knihovny. Po pár krocích se však zaraženě zastavila a zmateně se po mně ohlédla. „Tak jdeš? Samotné mi to bude trvat věčnost a navíc je to tvoje slovo." Slovní spojení tvoje slovo, jež něžně vyartikulovaly Hermioniny rty, mnou pohnulo, jako by mi to slovo viteál doopravdy patřilo, jako bych byla vlastníkem onoho záhadného slova. Vzbudilo to ve mně vlnu adrenalinu, načež jsem vesele odpověděla: „Jo, už jdu," a vydala se se zrzkou v hlubiny knihovny.

Prohledaly jsme celé oddělení přeměňování, ale i oddělení obrany proti černé magii a vůbec všechna ostatní oddělení, prolezly jsme celou knihovnu skrz naskrz, dokonce jsme kvůli tomu zmeškaly večeři, ale mé záhadné slovo nikde.

Co asi může znamenat, když není ani v knihovně?

Unaveně jsem klesla na zem mezi knihy vytažené z regálů a ledabyle rozházené po podlaze a sledovala přitom stále stejně zapálenou Hermionu, jejíž oči právě přejížděly po hustých řádcích jedné z mnoha starých knih, které nás tu přátelsky obklopovaly. Přestože však Hermiona toužila znát význam onoho slova stejně dychtivě jako já, její energie již také pomaličku vyprchávala a hlava jí začínala klesat na pravé rameno. 

Mžouravě jsem sledovala, jak klimbá nad knihou, až jsem ji zarazila slovy: „Hele, už je pozdě, měly bychom jít spát. Můžeme sem jít přece i zítra, pozítří a vůbec jindy, až bude víc času a energie," kývla jsem směrem k jejím usínajícím očím. Ona však, přestože vypadala tolik unaveně, projevila svůj nesouhlas prudkým zavrtěním hlavy. „Obávám se, že tady odpověď nenajdeme," pípla, načež se její slova zvrhla v medvědí zívnutí, „to slovo nebude jen tak nějaké, možná je studentům nepřístupné." 

Zamrazilo mně. Proč by mi Hagrid říkal něco, co by nemohlo být v knihách pro studenty? Nebo se jen přeřekl? Pamatuji si to slovo špatně? Není to nakonec vietál? Nebo viátel? Co to slovo tak může znamenat, že tady není? 

„Ale já bych opravdu potřebovala vědět, co znamená," naléhala jsem na Hermionu nevinně, unavenýma rukama uklízejíce po zemi se válející svazky knih. „A kde jsi k tomu slovu vůbec přišla? Já ti říkám, že jestli je to něco, co není ve studentské knihovně, tak je to věc, kterou bychom pravděpodobně neměli znát," nasadila přísný tón hlasu má zrzavá kamarádka a oči se jí ve večerním šeru knihovny zlověstně zaleskly. 

„Řekl mi ho Hagrid," vypadlo ze mě zakřiknutě, cítila jsem, jak se mi třese hlas. Nechtěla jsem tuhle věc rozebírat zrovna s Hermionou, jen jsem chtěla vědět, co to slovo znamená, nic víc. „V tom případě to asi nebude nic zakázaného, možná jsme ho jen přehlédly. Ale napadá mě, že bys mohla zajít za Brumbálem a zeptat se ho. Víš, že on ví snad všechno a když je to tvůj táta, určitě ti rád poradí," usmála se znaveně Hermiona a zasunula na poslední volné místo poslední neuklizenou knihu. 

Ale mně se nechce jít za Brumbálem. Když si vzpomenu, jak to dopadlo minule...ale je pravda, že už nemám jiný zdroj informací, než jeho...

Na chvíli jsem se zamyslela a nakonec odvětila: „Asi máš pravdu, zítra ho navštívím a zeptám se ho."