Brumbálova dcera

LIII.

Využila jsem hned první příležitosti, kdy jsem zmerčila černovlasého zelenoočka v jedné ze školních chodeb samotného. Bylo to těsně po obědě, o polední pauze. Zdálo se, že si mne nevšiml a unaveně se loudal podél šedé kamenné zdi směrem ke knihovně. Zhluboka jsem se nadechla a mimoděk zavřela oči. Teď nebo nikdy. Je to na tobě, Lilly, jsi silná holka. Tiše jsem vydechla a rázným krokem se vydala vstříc stále ještě nic netušícímu Harrymu.

„Ahoj," houkla jsem na něho ve chvíli, kdy jsem stála už jen pár kroků za jeho mírně shrbenými zády. Prudce se na mne otočil, zřejmě mou přítomnost doopravdy postřehl až nyní. V očích se mu zračilo značné zděšení a překvapení. 

„Ahoj Lilly," vykoktal zmateně černovlásek a nechápavě si mne přeměřil zaraženým pohledem od hlavy až k patě. Nejspíš jej mírně pobouřilo mé chování po tom, co jsme se nedávno pohádali, nechala jsem ho však v jeho zmatení a pokračovala: „Něco bych od tebe potřebovala." 

Ani jsem se nemusela příliš snažit, abych se usmívala, šlo mi to samo. Nechápala jsem (opět jsem něco nechápala, ach, jsem tak nechápavá!) co to se mnou Harryho přítomnost zase dělá, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Soustředila jsem se na to, proč tohle všechno dělám.

„A co?" zajímal se tázaný a otočil celé své tělo směrem ke mně. Přes rameno mu visela kožená brašna a pod paží svíral pár tlustých svazků zaprášených knih. „No, víš, je to trochu složitější, ale myslím, že to pochopíš, nikdo jiný než ty to totiž nepochopí," začala jsem zlehka a nevědomky k němu přistoupila ještě o krok blíž. Tak dlouho jsem již nestála tak blízko jeho rtům! 

Hlavou mi náhle prosvištěly všechny ty vzpomínky, všechny obrazy s Harrym v hlavní roli, bezpečně uložené v mé unavené hlavě. Do žil se mi vkradl adrenalin s příchutí melancholie. Chtělo se mi na něj znovu zařvat a vyčíst mu všechno to, co se stalo, rozplakat se, neboť mi to všechno tolik chybělo. Ovládla jsem se však a soustředila svou mysl na to jediné, na čem mi nyní záleželo - nebo spíš mělo záležet.

„A o co tedy jde?" pokračoval v otázkách Harry, aniž by jeho tvář vykazovala jakékoliv známky změny emocí. Zdál se pevný jako skála. „Znáš slovo viteál?" vyhrkla jsem bez dalšího protahování a přešlapování okolo horké kaše. Můj společník mírně pozvedl obočí, nejspíš pro něj bylo toto slovo stejně neznámé jako pro mne. „No vidíš, tak mi pomůžeš zjistit, co to slovo znamená," zazubila jsem se, bezmyšlenkovitě jej chytila za ruku a táhla směrem k ředitelně. Harry však nebyl jedním z těch, kteří se nechají jen tak zmanipulovat, jak jsem měla brzy zjistit.

Se značným odporem se mi vytrhl ze stisku a vzdorovitě se zastavil. Obrátila jsem k němu své zelenavé oči. Proč se mnou prostě nemůže jít? Proč mi to dělá ještě těžší než to je?

„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, o co tu doopravdy jde?" Jeho hlas pomaličku nabíral na síle a rozčilení, musela jsem tedy něco říct na svou obhajobu. „Jde o to, že význam toho slova mi řekne, kým doopravdy jsem," pokrčila jsem tak trochu nezúčastněně rameny a už už sahala po jeho ruce, abych je mohla táhnout dál, ale Harry svou měkkou dlaní ucukl 

„A proč si to nenajdeš v knihovně? Jestli se tam nevyznáš, myslím, že Hermiona ti ráda pomůže v hledání. Nepotřebuješ mě k tomu." Cítila jsem z něj, že by se ode mne rád opět distancoval a přestřihl tu jedinou poslední nitku, jež nás ještě chabě spojovala a sice naše společná minulost. Ta jediná se tak těžko maže...

Ale proč ke mně náhle cítil takový odpor? Ublížil přece on mně, ne já jemu, tedy bych se od něj měla držet dál spíš já, to já bych se jej měla chtít zbavit a smazat naše společné vzpomínky. Nebo ne?

„Protože v knihovně to slovo není," snažila jsem se uzavřít naši debatu, ale Harrymu mé chabé vysvětlení zřejmě nestačilo. „A co hodláš dělat?" pokračoval ve svém více než jen odtažitém jednání chlapec s brašnou a zdálo se, že se má k odchodu. To jsem však nemohla dopustit!

„Jít za Brumbálem. Jenže se tam sama prostě bojím a nejsem schopna tam dojít. Ty jediný jsi myslím - nebo aspoň doufám - schopen to pochopit. Takže tě prosím, pojď se mnou, stačí, když se mnou dojdeš ke dveřím ředitelny a zaťukáš, pak mi Brumbál otevře a ty můžeš prostě odejít a starat se zase jen o sebe. Nic víc nechci. Jdeš do toho?" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejpřátelštěji a nejpřesvědčivěji, po mém minimonologu mi však došlo, že to spíš vypadá, že chci Harryho zpět. 

Doufám, že si teď nemyslí, že mi chybí, protože mi nechybí... Nebo možná trochu, já nevím... Rozhodně ho ale nechci zpátky a do vztahu s ním bych znovu rozhodně nešla, tím jsem si jistá. 

Jen co jsem ztichla, vykulil na mne Harry oči plné dalších otázek. Vytušila jsem již, že to nebude tak snadné, jak jsem si na úplném počátku myslela, že to však bude až tak složité by mě snad nikdy nenapadlo. „Takže ty chceš," reagoval pomalu na mou prosbu černovlásek stojící zkoprněle přede mnou, „abych s tebou došel k ředitelně a zaťukal, protože jsi tak neschopný stašpytel a nezvládneš to sama. Je to tak?"

Ve své podstatě měl Harry pravdu, jenže to vyslovil tak, že to vyznělo, jako bych se pokoušela si s ním dohodnout schůzku nebo tak něco.

Ach bože, proč já? Proč zrovna já to musím mít tak složité? Co mu na to mám ale říct? Já si s ním znovu nic začínat nechci, fakt ne!

„Ano, je. Ale neznamená to, že tě chci zpátky nebo tak," dodala jsem rychle, abych zahnala to ve vzduchu se vznášející podezření ve snaze smazat veškeré možné Harryho domněnky o mém vztahu k němu. Záhy jsem však naneštěstí seznala, že svými slovy jsem právě ono podezření jen ještě více podtrhla. Nastala jedna z nejtrapnějších chvilek, jaké jsem kdy zažila.

Harry se na má slova hlasitě a nuceně rozesmál. „Tak samozřejmě. A jestli ti jde jen o tohle, tak s tebou půjdu, no. Když na tom tak trváš..." Na konec svého souhlasu přidal oslnivý úsměv, který v mém nitru probudil k životu zvláštní pocit chtění, touhu po tom znovu políbit ty rty zkroucené v ten úžasný úsměv. Ale nemohla jsem riskovat, proto jsem tento ztřeštěný nápad rychle zahnala.

„Fajn, tak jdeme," kývla jsem a oba dva jsme se vydali směrem k ředitelně, místu, kde sídlí odpovědi.