Brumbálova dcera

XLVIII.

Svou reakcí zase on dokonale překvapil mě, málem mi až vyrazil dech. Ví snad o mně něco, co já ne? Už zase o sobě nic nevím. Proč mi to sakra někdo prostě neřekne všechno? 

„A co o sobě zase nevím? Může mi tady někdo vysvětlit, proč o mně všichni vědí víc než já sama o sobě?" vychrlila jsem na Hagrida v náhlém zápalu afektu svou otázku tak zběsile a nakvašeně, až sebou dotazovaný cukl. „Víš, Lilly, já nevim, jestli sem fakt ta pravá vosoba, co by ti todleto měla vysvětlovat. Neměl by ti to řikat Brumbál?" snažil se kličkou vyhnout přímé odpovědi, ale já byla odhodlána ji získat stůj co stůj.

„Kdyby mi to měl říct on, už bych to dávno věděla. Nevím, proč není schopen mi za celý život prostě říct, kdo doopravdy jsem a pořád má přede mnou nějaké tajnosti. Nemysli si, že mi to nevadí. Ale já mám prostě pocit, že mám právo vědět, kdo jsem!" Tep nasadil tempo pádícího maratonce a na spáncích mi vyskočily chladné krůpěje potu. Rozhodně jsem neměla v úmyslu se vzdát.

„Jo, to máš asi recht, no," přiznal uznale obr vstávaje od stolu a nesouce svůj prázdný porcelánový hrnek zpět k zarovnané lince. Zdálo se, že tím chtěl rozhovor taktně ukončit, což mi rozhodně nebylo po chuti. Vykašlala jsem se na veškerou slušnost a vzkřikla: „Můžeš mi už sakra konečně říct, co to teda vlastně víš?!" 

Strnul, ruku s šálkem nataženou nad umouněným dřezem. Mezi námi se rozlilo husté táhlé ticho jako med z převrhnuté sklenice. Teprve nyní mi došlo, že on je obr a já jsem jen malá bezbranná dívka - když by si něco usmyslil, stačilo by mu na mě jen zlehka šlápnout a zůstal by po mne jen mastný flek na téhle ošlapané staré podlaze. Při té představě mi po zádech přeběhl nervózní mráz a v krku se mi usadil objemný tuhý knedlík. Poprvé jsem měla z Hagrida doopravdy strach.

Tiše položil šálek a pomalu se ke mne otočil čelem, v očích mu plály ohníčky rozhořčení. Nevypadal rozzuřeně, přesto z něj však šel strach. Chvíli jsme na sebe jen mlčky hleděli, až nakonec to vražedné ticho roztříštil větou: „A vážně o ty informace stojíš?" Jeho hlas nabyl náhle na hloubce a tajemnosti. Děsilo mne to, přikývla jsem však, neboť jsem o ty informace doopravdy stála a cítila jsem, že tohle je jediná a zároveň poslední naděje, jak se k nim dostat. Hagrid se tedy znovu pomalu usadil naproti mně, zhluboka se nadechl a dal se do vyprávění.

„Přemejšlela si někdy nad tim, kde máš mámu?" 

Vlastně ani ne. To by mě samotnou snad ani nenapadlo, musím mít matku, každý ji přece má. Tak kde je ta moje? Voldemort ji zabil?! Ale proč by to dělal?

„Ne, proč? Ty ji znáš?" naklonila jsem se pod vlivem zvědavosti k Hagridovi o něco blíž. Napětí a nové informace mi tajily dech. „Nikdo ji nezná, když nemáš mámu," zkonstatoval, jako by to byla samozřejmost. Zarazila jsem se. „To je přece hloupost, každý člověk, ať už je to kouzelník nebo mudla, musí mít matku," namítla jsem. „Ale ty nejseš jako vostatní, přesně jak ti Brumbál řek. Ty mámu nemáš," zahučel ponurým hlasem v argumentaci svého stanoviska. „Jak to? Jak jsem se tedy narodila?" nechápala jsem stále.

Co je to za hloupé vtipy?! Musím mít mámu, možná je mrtvá, možná je v Azkabanu, možná je smrtijedka nebo mudla, ale rozhodně ji mám. Jak jinak bych se asi narodila? Kouzlem se lidi přece vytvořit nedají. Nebo snad ano?

„Ty ses nenarodila," hlesl obr, „tys vznikla." 

„Můžeš mi to nějak vysvětlit? Jak jako vznikla? Co to znamená? Co si mám pod tím slovem představit? To mě jako Pán zla uhnětl z hlíny jako Golema nebo co?" Snažila jsem se situaci odlehčit drobným vtípkem na konci věty, tíha okamžiku jako by však ještě vzrostla. 

„Holčičko, já fakt nevim, co všechno o kouzelnickejch věcech víš, ale to je teď už asi jedno. Slyšelas někdy slovo viteál?" vyartikuloval tiše masitými zarostlými rty to podivné slovo. Co je to ten viteál? „Ne, co je to?" 

„Víš, to když se ňákej kouzelník fakt bojí umřit, tak aby neumřel jen tak jednoduše, tak roztentuje svoji duši na kousíčky, který potom vloží do ňákejch věcí, třeba i do takovýho hrnku na čaj nebo prostě do úplně vobyčejnejch věcí, chápeš?" Jeho hlas nabral na vypravěčství a schovívavosti. „Ale ne každej kouzelník to umí, takovej kouzelník, co ti takle rozerve duši musí bejt fakt pěkně mocnej a silnej. Akorát už pak není vouplně normální, že jo." 

„Hele, Hagride, tohle všechno je moc hezký, ale jak to souvisí se mnou?" snažila jsem se trochu zkrátit a urychlit jeho výklad, jelikož jsem postřehla, že za upatlanými okny chatrče se začíná pomaličku smrákat. Jestli mám utéct, musím to stihnout před setměním. 

„Protože ty jsi jeden z těch viteálů. Jsi viteál Ty-víš-koho, máš v sobě kousek jeho duše."