Brumbálova dcera

XXVI.

„Caput draconis,” řekla jsem otráveným monotónním hlasem Buclaté dámě, aby mne vpustila do Nebelvírské společenské místnosti a ložnic. K mému překvapení jsem u praskajícího hřejivého krbu našla Ginny, Abby i Amy, jak společně o něčem debatují.

„Ahoj,” pozdravila jsem všechny dívky unaveně a bezvládně se svalila na jedno z volných křesel. „Ahoj! Děje se něco? První školní den tě zmohl, co?” usmívala se Abby a trochu se ve svém červeně čalouněném křesle protáhla.

„Tak trochu,” zazubila jsem se ironicky a přitáhla si kolena až k bradě, kterou jsem následně odevzdaně opřela právě o ně.

„A co ti řekl táta?” vyzvídala Amy a na první pohled teplou žlutou deku, jež jí zakrývala celé nohy od stehen až po paty, si přitáhla až ke krku.

„Nic moc extra,” zívla jsem a instinktivně si zakryla ústa pravou dlaní. Nelhala jsem jim, byla to pravda, vážně mi neřekl nic zajímavého, jen... neovládla jsem svůj vztek.

„Aha, a kde jsi byla celý den?” navázala na blondýnku Abby a pozorně sledovala každý můj pohyb. „No, ehm...” zaváhala jsem.

Mám jim to říct? Vědí o Uršulině existenci? Budou mi věřit? Co když budou naštvané? Jsou tady jediní studenti, kteří se se mnou baví...

„Táta mi dal... speciální práci. A co vy? O čem se tak nadšeně bavíte?” pokoušela jsem se odvést řeč jinam, což se mi díky bohu podařilo.

„Ále, tady Ginny na sebe prozradila, že je zamilovaná do toho slavného maskota Nebelvíru, Harryho Pottera,” zašklebila se Amy a zachumlala se pod přikrývku ještě víc.

„Aha,” zahučela jsem jen tak do větru a upřeně se zadívala na pošlapanou podlahu. Netušila jsem, co tím myslí, ještě stále mi nikdo neobjasnil, co to znamená milovat.

„Ty, Lilly?” vzhlédla ke mně Abby od poněkud rodinného krbu a věnovala mi tázavý pohled následovaný slovy: „Víš, o čem se mi jednou Hermiona zmínila?”

„Ne, jak bych to asi mohla vědět?” pousmála jsem se a napřímila se ve svém křesle. „Nevím,” rozesmála se polohlasně Abby, „ale řekla mi, že prý o tobě Harry pořád mluví.” Když její rty tvarovaly slabiky slov Harry a mluví, výrazně je protáhla, naklonila se ke mně a se svůdným úšklebkem pozvedla obočí.

De facto udělala podobné gesto jako tehdy táta, ale mně nějak unikal jeho pravý význam. Co s tím výrazem všichni mají? Je to nějaký tajný pozdrav nebo co?

„No a?” nechápala jsem a má ústa se zkroutila do hloupého úsměvu. Měla jsem dojem, že je to jen legrace, že si ze mě utahují.

„No a?! Každá jiná holka by z toho byla úplně vedle, chápeš to? Harry Potter, slavný Harry Potter a mluví o tobě před svými kamarády! Copak tobě je to jedno?” zareagovala na mou lhostejnou odpověď Amy a vypadala, že nedovede pochopit to, že je to jen vtip - tedy doufám.

„Nechte toho,” povzdechla si Ginny a já si teprve nyní všimla její přítomnosti; krčila se na svém místečku a vypadala jako hromádka neštěstí.

„Ale ale, tady nám někdo žárlí,” položila jí přátelsky ruku na rameno Abby a pokoušela se s ní soucítit, „prosímtě, Lilly má nakonec pravdu. No a co že o ní mluví. Vždyť na tom přece nezáleží.”

Při posledním slově vrhla po Amy nevraživým pohledem, který jasně říkal: ‚Tak to jsi přehnala, Amy, copak ti to nedošlo?’

„Hele holky,” vzala jsem si opět slovo já, když už to vypadalo, že se Amy v té své přikrývce úplně ztratí a Ginny se rozpláče, „vždyť je to jenom kluk, nezáleží na něm. Jsou lepší a důležitější věci, nebo ne?”

Svou kratičkou řeč plnou dospělosti jsem zakončila přátelským úsměvem a vstala jsem. „Asi si půjdu lehnout, jsem celkem unavená,” dodala jsem ještě a vydala se na cestu ke své měkké posteli.

Nechtělo se mi provádět žádné hygienické procesy jako je čištění zubů nebo sprchování, byla jsem úplně vyždímaná; zlost člověka velmi unaví.

V rychlosti jsem se tedy jen převlékla do jednoduchého spacího oblečení a slastně se rozvalila na voňavé postýlce. To bylo přesně to, co jsem potřebovala: odpočinek. A vydatný.

Přikryla jsem se dekou až do teď  složenou v nohách postele a zhasla olejovou lampičku na nočním stolku po levé straně.

Tak, a teď pěkně usnu a zítra bude všechno lepší, říkala jsem si. Zítra bude krásný den, všechno se ti bude dařit a štěstí tě bude provázet na každém kroku.

Pousmála jsem se při té myšlence, ale spánek ne a ne přijít. Byla jsem sice unavená jako nikdy, spát mi však nešlo. To je otrava.

Neohrabaně jsem se převalila na pravý bok, takže jsem i přes tmu v pokoji rozeznala obrys Ginnyiny postele, na níž se mi nyní naskytl pohled. A právě ted podnítil další vlnu mých myšlenek.

Proč byla Ginny tolik smutná? Bylo to kvůli mně? Proč holky tolik řešily chudáka Harryho? Vždyť je to jen kluk, nic víc! A jak se může nějakému člověku líbit jiný člověk? Co je to za výmysl? To přece nejde!

V hlavě mi to náhle začalo šrotovat a já již neměla na spánek ani pomyšlení. Nerozuměla jsem ničemu a to se nezmění tím, že půjdu spát, ale tím, že se budu snažit najít odpovědi na mé otázky všemi dostupnými prostředky, stůj co stůj.

Mé myšlenky nabraly takové síly, že mne donutily posadit se v peřinách a civět prázdným pohledem do tmy. Netušila jsem, kolik je hodin, rozhodně už ale táhlo na půlnoc, jelikož měsíc ve velikém lesklém okně po mé levé straně zářil a vrhal do pokoje kužel mléčně bílého světla, jenž se táhl přes parapet až na mé nohy skryté pod dekou.

Z dumání mě vytrhl příchod mé spolubydlící Ginny zabalené v ručníku. „Ty nespíš?” divila se vysoušejíce si mokré zrzavé vlasy. „Ne,” prohodila jsem, aniž bych se na ni podívala, „nemůžu spát.”

„Aha, no, první noc je vždycky nejhorší,” podotkla znalecky a ve skrytu závěsu kolem celé její postele s nebesy tiše vklouzla do jakéhosi pyžama. Posléze ladně vklouzla pod roušku své deky a vypadala, že usíná. Z tohoto klamného přesvědčení mne však vyvedla její slova plazící se v tichu a tmě: „Jsi v pohodě?”

„Co? Jo,” cukla jsem sebou a také se položila na měkké lůžko. Nyní jsme na sebe hleděly, každá na svém loži a mezi námi byla jen zeď husté černé tmy.

„Ty ho miluješ, viď?” šeptla Ginny a i přesto že jsem si pořádně neviděla do tváře jsem cítila její žalostný intenzivní pohled.

„Co to znamená milovat?” zopakovala jsem svou již starou známou otázku zcela vážně. „Hele, tohle není vtipný. Dobrou,” otočila se ke mně zády a já v té tmě osaměla se svou stále nezodpovězenou otázkou.