XLI.

398 30 0
                                    

Po chvíli, která se mi zdála jako věčnost, jsme se od sebe rozpačitě odtáhli a pohlédli si navzájem do zmatených očí. Mimoděk se usmál a svým úsměvem mne nakazil. Mezi námi se rozlilo husté trapné ticho, kdy ani jeden z nás nebyl s to cokoliv říci, ještě stále jsme zpracovávali to, co jsme právě udělali.

V mozku se mi začaly pozvolna usazovat vášní rozvířené myšlenky a mně pomalu docházelo, že Harry se mi právě vyznal a já mu hodlám říct pravdu o tom, kdo je můj pravý otec. Další z mých životních ironií. To mu přece nemůžu udělat! Bylo by to více než sprosté a bolestivé pro nás oba. Ne, nemohla jsem to udělat, proto jsem se rozhodla, že mu sdělím něco jiného.

„Harry?" vyslovily mé roztřesené rty jeho  jméno nejistým hlasem. Pozvedl ke mně mírně hlavu na znamení, že poslouchá. Zhluboka jsem se tedy nadechla a začala: „Víš, já...díky tobě jsem konečně pochopila, co to znamená láska a milovat. A jen co jsem to pochopila, tak mi došlo, že tě celou tu dobu vlastně miluju taky." Na konci věty jsem se volky nevolky zazubila a můj drobný úšklebek brzy přešel v upřímný smích.

Smála jsem se sama sobě, ale ne zlomyslně, vlastně jsem ani nevěděla, co je tak vtipného na mé dosavadní hlouposti a neznalosti. Přesto jsem se smála a Harry se brzy přidal. Náš smích se nesl korunami stromů nad našimi hlavami a plašil jejich ptačí obyvatele.

Mezitím již slunce málem zapadlo úplně, zůstala z něj jen malá úzká zlatavá čepička v moři růžových červánků. Z toho jsem usoudila, že bychom už měli jít zpátky do Hradu. „Měli bychom jít," podotkla jsem důležitě v odmlce mezi chichotáním a rukou mírně poukázala na mizející slunce. Harry jen přikývl a oba jsme se mlčky vydali zpět. 

Po cestě jsem zjistila, že sedět takovou dobu ve sněhu se nevyplácí - byla mi strašná zima a Harrymu nejspíš  taky, jelikož se třásl stejně tak jako já. Za celou tu dobu mezi námi nepadlo jediné slůvko, což se mi zdálo poněkud zvláštní a vyvádělo mě to z míry. Bála jsem se, co o mně nyní Harry myslí, i když se mi vyznal jako první. Byl to ten nejpodivnější pocit tísně, jaký jsem kdy zažila.

Brána do Hradu byla naštěstí ještě otevřená a my tiše vklouzli dovnitř. Po špičkách jsme stoupali nahoru do Nebelvírské věže, když jsem pocítila, jak se za mnou někdo tyčí. Vyděšeně jsem se otočila a spatřila Minervu McGonagallovou s lesklými černými vlasy v tuhém uzlu a malými kulatými brýlkami jako obvykle, její tvář se však nemile kabonila.

„Jé, dobrý den, paní profesorko," pípl vedle mě můj společník a snažil se nějak zmírnit trest, který jsme oba dva s hrůzou očekávali. „Dobrý den, pane Pottere. Nebo spíš dobrý večer, nemyslíte?" pousmála se zlomyslně a ještě než jsem stačila cokoliv dodat, pokračovala: „Věřím, že si nechcete dělat zbytečné potíže, proto vám doporučuji, abyste si pozorně přečetli školní řád. Stojí tam totiž, že žáci mají být tuhle hodinu už dávno na svých kolejích!" 

Její hlas se slovo od slova stupňoval. „Nevím, jak to děláte, Pottere, ale vždycky, když se někde stane nějaký průšvih, jste u toho hrdě přítomen. Tuto úžasnou schopnost však nemusíte učit i svou kamarádku Lilly, nemyslíte?" Slovo úžasnou vyslovila se značnou ironií a sarkastickým pobavením, zřejmě se skvěle bavila. Při pohledu na mne se však její tvář zabarvila mírnou shovívavostí, přičemž ještě dodala: „Ale že jsou ty Vánoce, nechám vás pro tentokrát jít, ale běda, jestli tu vás dva ještě jednou potkám po večerce!" Nakonec se přátelsky usmála, my poděkovali a utíkali do Společenské místnosti.

Ani si nedovedete představit, jaká to byla slast, když jsem ze sebe stáhla chladné mokré oblečení a převlékla se do suchého teplého spacího hábitu. A protože se mi ještě nechtělo spát, posadila jsem se u krbu do křesla a spokojeně naslouchala praskání ohně v cihlovém krbu. 

Přemýšlela jsem o sobě, o Harrym a o obou mých otcích. Proč to jen muselo být tak složité? Můj život se mi zdál spletitý a kostrbatý jako dětská čmáranice. 

S těmito myšlenkami jsem počala v křesle mírně klimbat, až jsem usnula úplně a ani jsem si nevšimla něžných pohybů chlapcových rukou, jež mne přikryly teplou přikrývkou.

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now