Brumbálova dcera

XIX.

Z Velké síně se linula tak povědomá sladká vůně...lívance! Má oblíbená snídaně!

Usadily jsme se s Hermionou na první volné místo u karmínově rudého stolu Nebelvíru a daly se do jídla. „Kde je Harry a Ron?" zeptala jsem se jí zvědavě, když jsem se poprvé zakusovala do měkkého lívanečku.

„Támhle," kývla má společnice hlavou směrem k hloučku studentů a studentek na druhém konci stolu. Zadívala jsem se tam a můj žaludek opět sevřela Nervózka; chuť na lívance mě úplně přešla.

„Děje se něco?" starala se Hermiona, když jsem se na smějící se skupinku dívala dobrých deset minut. „Ne, nic, to nic," škubla jsem sebou a snažila se chovat jako by se nic nestalo. Snad na nic nepřišla...

„A jsi si jistá?" nevěřila mi o rok starší zrzka a se skrývanou chutí se zakousla do jedné ze sladkých placiček. Byly vynikající, ale Nervózka mi tuto sladkou snídani značně zkomplikovala.

Tajně jsem doufala, že se při snídani něco stane: že si Harry přátelsky přisedne vedle mě a mile mi přehodí svou dlouhou ruku přes ramena, že na mě přes celou Velkou síň zamává a zavolá: ‚Ahoj, Lilly!', že si mne alespoň všimne a usměje se na mě. Ale bohužel se nic z toho nestalo, mé růžové sny zůstaly jen v mé nezkrotitelné a nekonečné fantazii.

„Že on se ti Harry líbí?" pozvedla obočí šibalsky Hermiona a věnovala mi laškovný pohled jejích zelených očí. „Jak jsi na to prosím tě přišla?" snažila jsem se vyvést ji z omylu, avšak má společnice byla mnohem neodbytnější, než jsem předpokládala

„No, pořád se na něj tak koukáš..." pokračovala stejně podlézavým tónem Hermiona s pusou plnou sladkých lívanců.

Popravdě řečeno jsem ani já sama nevěděla, jestli se mi Harry líbí. Vždyť on přece není žádná věc ani zvíře, aby se mi mohl líbit. Nechápala jsem, co tím Hermiona myslela. Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by se někdy někomu nějaký člověk jen tak líbil, co je to za nápady? Ne, Harry se mi rozhodně nelíbí.

„No a? Ty se na něj přece taky koukáš. Takže se ti podle tvé teorie taky líbí...?" pokoušela jsem se napodobit její laškovný styl vyjadřování, ale moc se mi to nezdařilo. Hermiona si mě jen přeměřila pohledem a hlasitě se rozesmála, že to bylo určitě slyšet až u Zmijozelského stolu úplně na druhé straně Velké síně.

„Tak to byl dobrý vtip! Lilly, ty se na něj koukaš jinak než já," poučila mne vlídně jako matka svého neposedného výrostka. Opět jsem ji nechápala. Jak jinak? Co to znamená? Mám snad nějakou poruchu zraku? Musím se jít někam léčit? Jak?

„Jak jinak?" vynesla jsem nakonec svou pro mne tolik důležitou otázku, jež mi vrtala šrotující hlavou. „Lilly, copak jsi nikdy nebyla zamilovaná?" opět mě oslovila jménem a připojila za něj to tolik podivné slovo.

Zamilovaná. To je nějaké kouzlo? Učili se ho v prvním ročníku a já ho neumím? Musím se jej naučit? Nebo...co je to zamilovaná?

Nervózka konečně trochu povolila sevření mého již značně vyschlého krku, díky čemuž jsem se konečně mohla opět pustit do snídání, což velmi podpořilo mé přemýšlení.

Mezitím mezi mnou a zrzavou dívkou po mém boku nastalo mlaskavé ticho rušené jen unavenými pozdravy nově příchozích studentů a horlivým cinkáním příborů a talířů.

Nakonec jsem se Hermiony přece jen zeptala: „Co je to zamilovaná?" Tázaná po mně jen hodila nevěřícným a nechápavým pohledem. „Ty nevíš, co to je? Tys nikdy nebyla zamilovaná? Holka, kolik je ti let?" Její hlas náhle nabral na vážnosti a starostech. Trochu mě nazlobilo, že si o mně Hermiona nejspíš myslí, že jsem malé dítě. Už je skoro jako můj táta...

„Čtrnáct," prohlásila jsem hrdě a opatrně se usmála. Zatím poprvé jsem se obávala zrzčiny reakce. „No, a v tomhle věku nevíš, co je to láska? To je mi pěkná věc," nenápadně se snažila ukončit konverzaci Hermiona a odvrátila ode mne svůj starostlivý pohled.

To mě poněkud urazilo. Copak já můžu za to, že mi nikdo neřekl, co je to ta zpropadená láska a co má co dělat s Harrym? Je to snad nějaká další tajemná historka, kterou mi všichni z neznámých důvodů zatajili?

„Tak co je to tedy ta láska?" nedala jsem se jen tak odbýt, už jen proto, že jsem si doopravdy přála vědět, co to záhadné slůvko znamená. Hermiona mi však neodpovídala.

„Hele...!" už už jsem zvyšovala třesoucí se hlas, „copak já můžu za to, že mi nikdo neřekl, co to je?" Dávala jsem si opravdu práci, abych zkrotila své vroucí emoce. Tak ráda bych se rozkřikla na celou síň.

„Tohle se jen těžko vysvětluje," řekla nakonec prostě zrzka, aniž by odtrhla svůj zrak od snídaně před ní. „Tak to zkus," pobídla jsem ji a odstrčila od sebe svůj již prázdný špinavý talíř po lívancích, „nebo půjdu pryč." „To bys neměla," podotkla náhle bez zájmu má společnice, „za chvíli nám přijde pošta a navíc nám rozdají naše rozvrhy na tento rok."

Rozvrhy? To jsou nějaké rozpisy vyučovaných hodin? Trochu jsem se zarazila a uklidnila náhlým návalem nových myšlenek a domněnek, ale od své původní otázky jsem neupustila: „No dobře, nikam nepůjdu. Ale zkusíš mi to tedy vysvětlit?" „No, já nevím..." zdráhala se Hermiona a když už se nadechovala, aby konečně zodpověděla mou otázku, na níž jsem tolik apelovala, objevily se ve dveřích Amy a Abby, v závěsu za nimi pak i Ginny.

„Tak tady jsi!" zvolala bodře Amy a posadila se z druhé strany vedle mě, „proč jsi nám neřekla, kam jdeš?"
„No...ehm...já...měla jsem hlad a -" snažila jsem se stvořit nějakou smysluplnou odpověď na Amynu otázku, když mě přerušila Hermiona: „Pozvala jsem ji, aby šla se mnou. A teď mě omluvte, jdu za Harrym, támhle na mě čeká i s Ronem," špitla tak trochu nepřítomně a opustila naši skupinku.

„Co to s ní dneska je?" divila se Ginny, jež hbitě zaujala její místo a s chutí se pustila do lívanců, které snad vůbec neubývaly. Já se jen teskně ohlédla po Hermioně, s níž odcházela i slibná odpověď na mou otázku. Když jsem pak zahlédla i Harryho neposedné vlasy, o slovo se zase přihlásila již stará známá Nervózka; hrdlo se mi opět stáhlo a ruce ztuhly.

„Nemám ponětí," odvětila Ginny Abby po její levici a zaklonila se dozadu, aby na mne viděla. „Hej, Lilly! Kam to zíráš?" houkla na mě přes Ginnyina záda. „Cože? Já? Nikam!" vzpamatovala jsem se rychle z pozorování toho krásného brýlatého chlapce a věnovala Abby nervózní úsměv. „Jen aby," vrátila se podezřívavě na své místo a já si jen tiše oddechla. Tak tohle bude ještě hodně složité...