Brumbálova dcera

XXVII.

Čas má odjakživa takový otravný a zničující zvyk: neustále utíká, čím dál tím rychleji - tedy alespoň tak se mi to zdálo.

První den se mi zdál nekonečný, ale první týden utekl jako nic, za ním druhý, třetí a rázem byl za mnou celý měsíc.

Dost mne překvapilo, že jsem s žádným předmětem neměla ani sebemenší problém, ve všech jsem byla vždy nejlepší a učitelé mě vždy ukazovali jako vzor. Nechápala jsem, jak je to možné, jako by můj mozek přesně věděl, co má udělat, ale má duše, mé já o tom nemělo ani ponětí.

Možná to byl také jeden z důvodů, proč jsem se stala terčem vtipů, posměšných závistivých pohledů a nadávek všech mladých kouzelníků, hlavně tedy Draca a jeho dvou obézních přátel, jejichž jména zněla - jak mi posléze prozradila Abby - Crabbe a Goyle.

Z jejich narážek na můj vzhled, nevysvětlitelné kouzelnické nadání a vůbec cokoliv, co jsem řekla nebo udělala se však brzy stala jen nudná denní rutina; zvykla jsem si na jejich jedovaté oči a zkázonosná slova. Začala jsem je úspěšně ignorovat, dusila jsem v sobě veškerý vztek, nenávist a bolest, jež se ve mně kumulovaly jako velké těžké dešťové kapky po každém vydatném lijáku nenávisti.

S tátou jsem od té doby, co jsem od něj z pracovny tak zbaběle utekla, nepromluvila. Nikdy jsem jej nezahlédla na chodbě, schodišti nebo u jídla ve velké síni mezi ostatními učiteli. Zdálo se, že někam zmizel. Ale kam? Bylo to snad kvůli mně?

S nikým jsem moc nemluvila, nikdo mi nerozuměl, dokonce ani mé tři společnice ne. Vlastně si dobře vystačily i beze mne, což mě ze začátku dost mrzelo, ale po čase jsem se naučila žít v samotě a jisté izolaci od okolí. Bradavický život ze mě udělal introverta.

Jediným člověkem, nebo spíš bytostí, kdo mi alespoň trochu rozuměl a dokázal mne vyslechnout, byla Uršula. Chodila jsem za ní na dívčí záchodky ce druhém patře pokaždé, když jsem se potřebovala někomu svěřit, vylít ze sebe přebytek emocí, s nimiž jsem si nevěděla rady. To ona mi konečně objasnila, co je to ten strach, stesk, bolest, nenávist a podobné věci, o nichž mluvila poprvé.

Vyprávěla mi o svém životě před padesáti lety, kdy ji všichni uráželi stejně jako mě. Učila mě, jak se chránit před tím, abych se jejich slovy trápila: žít na vlastní pěst, nenavazovat příliš silné přátelské vztahy a nebrat ničí slova vážně.

Vysvětlovala, že čím více mi bude na někom záležet, tím více mě jeho ošklivá slova zraní. Proto, říkala, je lepší žít ve svém vlastním světě bez lidí, jen sama se sebou.

Jedinou věcí, jež mi však stále unikala, byla ta zpropadená láska, o níž se neustále všude tolik mluvilo. Vyptávala jsem se na ni Uršuly, ale opět mi nedokázala odpovědět a vždy odvedla řeč jinam.

Jenže jak se mám té lásce vyhnout, když nevím, jak se projevuje? Jak ji mám poznat a zničit?

Dalším velkým otazníkem v mém životě se stal Harry. Ještě nedávno jsem zbožňovala tátovy příběhy o jeho hrdinských činech, avšak v poslední době jsem se mu spíš vyhýbala.

Od chvíle, kdy jsem ztratila Nervózku jsem jej nemohla ani cítit. Amy neustále opakovala, že je do mě zamilovaný a to vyvolávalo mezi ostatními dívkami značné slovní roztržky, hádky a nakonec nenávist vůči mně.

Harryho chování se mi však nezdálo nijak zvláštní, ba naopak, byl jediný, kdo se ke mně choval alespoň trochu mile a nebral ohledy na Malfoyova bolestivá slova. Snažil se mne za všech podmínek nějak bránit, oponoval jeho urážkám na můj účet a jejich dohadování a verbální souboje se staly prakticky normálním předmětem každého všedního dne.

Harry mi dokázal pokaždé zlepšit náladu; byl schopen skoro čehokoliv, aby mne rozesmál nebo mi vykouzlil alespoň letmý úsměv na tváři. Zajímal se o to, jak se mám a zda mne něco netrápí, já se však řídila Uršulinou radou: nikomu nevěř, nenavazuj příliš silné přátelské vztahy.

Je ale pravda, že jsem o něm před svou mrtvou průhlednou kamarádkou nikdy nemluvila, možná proto, že jsem to ani nepotřebovala; nikdy se nestalo, že bych o něm nějak více přemýšlela, nebo kvůli němu dokonce nemohla spát. Byl pro mne zkrátka jen chlapec se zářivýma zelenýma očima, uhlíkově černými vlasy a nachovou jizvou na čele, nic výjimečného.

A tak jsem žila svůj relativně nudný život ve spleti chodeb Bradavického hradu a snažila se potlačit všechny své nově vzniklé emoce, jak mi poradila Uršula.

To vše se ale mělo již brzy změnit...