XXXII.

493 34 3
                                    

Ani jsem si v tom sledu událostí nevšimla, že se blíží 24. prosinec a s ním i tolik očekávaný a všemi opěvovaný Štědrý den.

Můj život nebyl nijak záživný a získáním propustky do Prasinek se prakticky nic nezměnilo; Amy mne při každém nuceném setkání probodávala nenávistným pohledem, Abby nebyla s to pohlédnout mi do očí a Ginny se mi pro jistotu vyhýbala úplně - od té naší hádky jsem ji nikde na chodbě, ve Společenské místnosti nebo v ložnicích nepotkala. Žila jsem tedy jen sama se sebou, se svými myšlenkami, za vysokou zdí nikdy nekončících posměšků a nadávek na mou osobu. Tehdy jsem okusila pravou samotu. 

Měla jsem však díky tomu mnoho času na přemýšlení: stále mě doháněla vzpomínka na to, co jsem tehdy zahlédla v očích profesorky McGonagallové. Byla to pravda? Nevymyslela jsem si to? Nebyl to jen klam? A jestli ne - jak se mi to jen povedlo, vidět do profesorky? 

A pak tu byl ten dopis od táty. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale nebyla jsem schopna jej otevřít. Z nějakého neznámého důvodu jsem se bála roztrhnout ten zažloutlý pergamen, z nějž byla obálka vyrobena, a vytáhnout z ní jistě úhledně složený svitek popsaný tátovými slovy. Dopis proto stále ležel hluboko v mém kufru skrytém v prachu pod mou postelí a nikdo ani netušil, jak moc toužím, ale zároveň se bojím si ho přečíst.

Překvapivou a pro mne poněkud děsivou blízkost Vánoc jsem si uvědomila teprve jednoho chladného mrazivého rána, kdy mě z klidného a do té doby ničím nerušeného spánku vytrhl povyk, hluk a hlasité rozhovory skupinky spolužaček.

Rozespale jsem se posadila v měkkých peřinách, protřela si oči a upřela je na živou scénu, jež se naskytla mému unavenému pohledu: dívky si balily své kufry k odjezdu domů na vánoční prázdniny. To znamenalo jediné - Vánoce. 

Hlavou mi bleskla vzpomínka na poněkud naštvaného Harryho tehdy u snídaně, kdy mi nabídl, že budeme na Vánoce spolu v Bradavicích. To znamená celé dva týdny s ním, s tím odporným chlapcem, kvůli kterému jsem se pohádala s jedinými žáky na této škole, kteří byli ochotni trávit se mnou svůj čas. Za všechno tedy může on a já s ním nyní musím strávit nekonečné dva týdny úplně sama. Při té představě se mi zvedl žaludek. 

Neohrabaně jsem se vyprostila ze zajetí svých peřin, loudavým krokem minula horlivě se balící a smějící se děvčata a namířila si to rovnou do umýváren. Nechodila jsem jinam nežli do druhého patra, tedy za Uršulou.

„Ale ale, kohopak to tu máme?" zacvrlikala průsvitná postava dívky s mohutnými kulatými brýlemi a věnovala mi milý pohled. Bez jakékoliv odpovědi jsem si jen bezmyšlenkovitě opláchla obličej studenou vodou a teprve pak se zmohla na odpověď: „Jako bys to nevěděla." Můj hlas zněl otráveně a unaveně. „Trochu života do toho umírání. Za pár dní jsou Vánoce," smála se má společnice a zakroužila v zatuchlém vzduchu umýváren. Lenivě jsem se vyškrábala na rozložitý okenní parapet a přitáhla si zimomřivě kolena k bradě. „Co je ti?" zpozorněla Uršula a jala se mne s rostoucími obavami pozorovat.

Sama jsem netušila, co mi je. Ovládl mne nějaký podivný pocit opuštěnosti, cítila jsem se sama. Ne že by mi to za normálních okolností vadilo, ale dnes mě tento fakt doslova srazil na kolena. Bylo mi prostě smutno.

„A co Harry?" ozvala se zase, jako by slyšela mé myšlenky, „myslela jsem, že budeš na Vánoce alespoň s ním, když už ne s tvým tátou. A mimochodem, už jsi otevřela ten dopis?" 

„Ne, neotevřela. A Harry...já nevím. Z té představy toho, jak s ním trávím Vánoce je mi na nic."

„Proč?"

„Protože...protože to kvůli němu jsem se pohádala s holkama, chápeš? Kdyby tady nebyl, nic z toho by se nestalo!" zvýšila jsem nechtěně hlas a v náhlém rozhořčení spustila nohy dolů z parapetu. „Ale on za to přece nemůže," oponovala mi průsvitná Uršula s pohledem plným rozumu, „copak ho chceš vinit z toho, že ho má Ginny ráda, ale on má rád tebe?" „Rád? Jak to myslíš?" nechápala jsem.

Došlo mi, že nechápu tolik věcí, že je ani nespočítám. Jak Uršula přišla na to, že mě má Harry rád? A co to vůbec je? Co to obnáší? Jak se to projevuje? Proč to sakra musí být tak složité?!

„Mám takový dojem, že tě prostě miluje, líbíš se mu," zašklebila se poťouchle a snesla se o něco níže ke mně. „Ale proč? Co jsem udělala špatně?" vyhrkla jsem rozhořčeně a vrhla po dívčím duchu tázavý pohled. „A copak je to špatně, že tě miluje?" nechápala nyní pro změnu ona. „No to si piš že je. " Hlavou mi ve vteřině proběhla Amyina mírná slova: ‚Víš, bylo to kvůli Harrymu, jak s ním pořád flirtuješ; každý ví, že se Harry Ginny líbí a snaží se o něj, a pak vždycky přijdeš ty a...no, a máš ho.' 

Zarecitovala jsem Uršule Amyinu větu, jež mi stále duněla v hlavě a malá brýlatá černovláska jen pokrčila rameny. „Já myslím, že se mu líbíš, pokaždé, když sem občas zabloudí a my prohodíme pár slov, začne o tobě mluvit." Zahořela jsem zvědavostí. „A co o mně třeba říkal?" Pousmála se na mne. „Slíbila jsem mu, že ti to nepovím, zkus se ho na to zeptat sama, myslím, že k tomu budeš mít dostatek příležitostí."

Posmutněle jsem seskočila ze studeného parapetu a měla se k odchodu, když mě ještě něco napadlo. Otočila jsem se na ni: „A co je to ten flirt?" Neodpověděla. Další věc, kterou mi nebyla s to vysvětlit. Beze slova jsem se proto vytratila z umýváren a namířila si to rovnou na snídani.

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now