Brumbálova dcera

XV.

Prudce jsem otočila hlavu a vylekaně ze svého ramene ruku setřásla, netušíce, co se děje.

„Klid, to jsem já,” uklidnil mě táta svým stále bezstarostným hlasem, „tak jaká byla cesta?” V tu chvíli jsem měla chuť na tátu zaječet; neřekl mi, co mám dělat, kde mám zavazadla ani do jaké půjdu koleje a on se mě v klidu zeptá: ‚jaká byla cesta?’

Ale neřekla jsem nic, jen jsem se bolestně usmála. „Dobrý,” kývla jsem. „Asi nevíš, kam si sednout, viď? Pojď za mnou,” pevně obemkl svýma starýma kostnatýma rukama mé zápěstí a odvedl mě ze dveří té velké místnosti na tichou chladnou chodbu školy.

Rozhlédla jsem se kolem; nikde nikdo, jen z dáli se táhla ozvěna směsice nedočkavých hlasů studentů. Táta si klekl vedle mě, aby mi byl blíž a nemusel mluvit tak nahlas a začal s vysvětlováním.

„Teď začne zahajovací ceremoniál, jako každý rok. Profesorka McGonagallová - to je ta hubená vysoká paní s brýlemi - přinese do Velké síně - to je ta velká místnost, kde jsi právě byla - starý otrhaný klobouk a bude mu říkat "Moudrý." Následně začne vyvolávat prváky, kteří budou seřazeni u dveří, nasadí každému z nich na hlavu klobouk a -”

Táta se náhle zarazil a tajemně se usmál; určitě měl zase něco za lubem. „A co?” dychtila jsem po odpovědi a tahala tátu nedočkavě za rukáv slavnostního rudého pláště s bílými hvězdičkami.

„Nechci ti kazit překvapení,” usmál se jen pod vousy, „ale jsem si jistý, že sis všimla, že nemáš zavazadla.” Přikývla jsem. Že bych se konečně dozvěděla, kde skončil můj kufr a chudáček Perci? „Máš je u mne, až tě zařadí do koleje, budeš je mít tam, kde mají být, jako ostatní,” poučoval mě táta s důležitým výrazem na tváři; ještě nikdy jsem ho neviděla tak nervózního.

„A...kam mám tedy jít?” přetrhla jsem náhle nastalé trapné ticho mezi námi vzniklé tokem našich myšlenek. „Za prváky, hlas se u paní profesorky McGonagallové, však ona už bude vědět...” pozvedl šibalsky obočí, políbil mě letmo na tvář a zanechal mne na chodbě samotnou.

Teprve nyní jsem si všimla, jak se mi zimou tvoří na holých rukou husí kůže. Chodba mlčela, žádná ozvěna - zahajovací ceremoniál už asi začal.

V tu chvíli se mi sevřel žaludek; co když něco pokazím? Co když se něco zvrtne? Co když se na mě budou koukat jako na někoho, kdo sem nepatří? Jako na někoho, kdo je prostě divný a nikdy nebude součástí jejich kolektivu?

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Klid Lilly, to nic, to zvládneš. Soustřeď se. V klidu, hlavně se nestresuj, nedělej hlouposti a přemýšlej dříve, než něco řekneš.

S těmito myšlenkami jsem tiše proklouzla do zahřáté, slavnostně se lesknoucí Velké síně a vmísila se mezi nechápavé prváky. „Co tu děláš?” šeptali jeden přes druhého a hrnuli se ke mně, skryti ve stínu velkého stolu profesorů.

„Hleďte si laskavě svého!” odsekla jsem vždy nakvašeně a nedůtklivě, dalo mi značnou práci, abych se ovládla a nevybuchla na celou síň.

Náhle jsme všichni zpozorněli, když se profesorčin hlas intonačně obrátil k nám a ona nám rukou lehce pokynula.

Stála na menším pódiu před stolem, kde na malém štokrleti opravdu ležel starý otrhaný klobouk. Vlevo byl pak odložen zlatý stojan tvořený nádhernou zlatou plastikou velké sovy s roztaženými křídly.

„A nyní k nám přistoupí...” Vážný, čire profesorský hlas vyvolal prvního nováčka, krčícího se mezi ostatními. Nervózně vykročil na pódium a usadil se na štokrle, McGonagallová mu na hlavu posadila klobouk a on - světe div se - začal mluvit.

Pár větších děr se začalo pohybovat jako ústa a pár temných očí a pokrývka hlavy počala mluvit: „Ó! Ty jsi velmi talentovaný, chlapče! Máš dobré srdce, jsi čestný, spravedlivý a chytrý, nebojácný! Takové škola potřebuje! Jsi jako kopie Godrica Nebelvíra. NEBELVÍR!”

Poslední slovo tak vykřikl, až sám nadskočil na hlavě ustrašeného chlapce. Všichni přítomní v sále začali  horečně tleskat a pískat, dojatý a šťastný nováček se vydal zaujmout své nové místo u stolu Nebelvírské koleje v kašmírově rudé.

A tak to šlo pořád - jméno, klobouk a jeho výkřik, potlesk a dojetí. Po několika minutách se to již stalo nudným stereotypem a já si jen říkala, kdy asi přijde řada na mne; skoro všichni už totiž dostali své čestné místo ve škole, jen já stále zůstávala ve stínu ohromného stolu, v jehož čele seděl můj táta. Co když na mě zapomněla? Co když nejsem v seznamu?!

„A jako poslední přistoupí Lilly Andromeda Elizabeth Brumbálová,” mrkla na mne profesorka a vytrhla mě tak z katastrofického snění. Zmocnil se mě šílený strach, neskutečná a nepopsatelná nervozita, jenž mi pevně svázala nohy na dva uzle a nechtěla povolit.

No tak Lilly, jdi přece! Nic to není! Zvládli to oni, tak ty taky! Zhluboka jsem se nadechla a vykročila vpřed směrem k pódiu. Usadila jsem se na štokrle a rázem jsem na sobě pocítila tisíce pohledů; zvědavé, výsměšné, tázavé i nechápavé.

Rozhlédla jsem se po těch tvářích a jednu po druhé pečlivě skenovala pohledem; našla jsem mezi nimi Amy, Abby, Ginny ale i Rona, Hermionu a...to není možné! Po boku Hermiony seděl samotný Harry Potter, ten Harry Potter, o kterém mi táta celý život vyprávěl a já ho mám nyní na dosah ruky...

„Lilly,” začala McGonagallová, místo toho, aby mi nasadila klobouk na zrzavou hlavu, „je naše nová studentka, ale z...určitých důvodů nastoupí rovnou do druhého ročníku.” Dav sedících začal šumět, jak si mezi sebou jednotliví studenti šeptali své první dojmy z mé osoby. Co si asi myslí?

„Klid prosím!” zvýšila profesorka mírně hlas, dav pokorně ztichl a ona klidně pokračovala, „doufáme, že Lilly přijmete mezi sebe bez větších problémů, jsem si jistá, že si budete rozumět.” Usmála se a konečně mi posadila klobouk na hlavu.

Ten ale mlčel. Celou síní se rozlehlo hrobové ticho. Co se děje? Nikdo neřekl ani slovo, když konečně Moudrý klobouk začal: „Jak jen začít...jsi hodná Lilly, to ano, ale...” Zarazil se. Pohledy všech přítomných se rázem změnily na vystrašené a dychtivé.

„Máš předpoklady, jsi jako stvořená ke kouzlení. Máš talent snad na všechno, ale...” Klobouk se zadrhával pokaždé, když narážel na téma mých citů, emocí a vlastností. Jsem snad bezcitná?! Nikdo ani nedutal.

„NEBELVÍR!” vykřikl náhle a síní se rozlehl jasně nucený a tradiční potlesk. Ovace ale byly jen tiché, všichni věnovali veškerou svou pozornost mně; jen co mi z hlavy sňali klobouk, roztřeseně jsem sestoupila z pódia a pod tíhou všech těch nenasytných a pohrdavých pohledů jsem hledala volné místo u rudého stolu.

Ještě že tam seděly Abby, Amy a Ginny, aby mi uvolnily místo. Pohledů jsem se ale nezbavila ani při proslovu mého táty; mluvil o všem možném: školní řád, základy slušného chování, zákazy, příkazy a mnoho podobných, pro mne nedůležitých věcí.

Stále mi ale vrtal hlavou ten zpropadený klobouk, ta potrhaná a směšná hučka. Co jsem jí udělala?! Proč mě musela tak ztrapnit? Proč?!

Vtom táta lehce zaťukal na blyštící se sklenici a rázem byly talíře na našich stolech plné dobrot. „Dobrou chuť!” popřál nám táta ještě nakonec a já špatnou náladu alespoň trochu zmírnila skvělou večeří.